vých muffinů. Obyvatelé aljašských srubů zase vyřezávají modly z losího trusu, poslouchají, jak taje permafrost a sní o tom, co udělají s penězi, které jim stát vyplácí rok co rok jen proto, aby žili na Aljašce. Idažský srub… No, tohle možná nebude úplně fér, ale podle mě v idažských srubech nikdo dlouho nepřežije. Hned si představuju nepříjemné kompromisy, na které dojde. Pamatujete se na tu povídku od Hemingwaye – jednu z těch, co v nich vystupuje Nick Adams –, kde farmářovi umře uprostřed zimy žena a on ji postaví do kůlny na dřevo, protože země je na její pohřbení moc zamrzlá, a pokaždé, když tam jde potom pro dřevo, pověsí si svítilnu na její otevřenou pusu? Tak pravda, nestalo se to v Idahu. Stalo se to v italských Alpách. A nejen že se to nestalo v Idahu, stalo se to v literatuře. A přesto ta povídka vystihuje přesně to, co naznačuje idažský srub. Pochmurnost. (A pak je tu ovšem taky ta nepopiratelná závěrečná souvislost mezi Idahem a Taťkou Hemingwayem.) Vidím všechny ty idažské sruby narvané bramborami a připravené posloužit brokovnicí a existenciální nudou. Idažský srub prostě jako srub úplně neobstojí, stejně jako srub ozarský. Zato srub z Montany… to je něco jinšího, daleko jinšího. Teprve v montanském srubu se dostane přístřeší a posilnění nespoutaným myšlenkám. Vždycky jsem si myslel, že jsem jeho inspirací, ale on píše dál. I beze mě. Pět set čtyřicet osm stránek, abych byl přesný. Stále ve vězeňské cele. V květnu 1998 byl Theodore Kaczynski odsouzen na čtyři doživotí. (Neříkáte si někdy, jak asi tenhle druh nadělené nesmrtelnosti funguje?) Chtěl předložit obhajobu založenou na svém smýšlení o technologii a životním prostředí, ale jeho snahy zastupovat u soudu sám sebe anebo být zastupován právníkem, který by s jeho obhajobou souhlasil, soudce zamítl. Na podzim roku 1999 se však federální odvolací soud uvolil posoudit jeho žádost, aby směl své doznání viny odvolat a hájit se před porotou, i když by to snadno mohlo vést až k rozsudku smrti. Vždycky chtěl, aby si ho lidi vyslechli. Tohle není žádný život, být takhle uskladněný. Oba nás prostě uskladnili! Jeho předchozí právníci mu bez jeho svolení zařídili psychiatrické vyšetření, vyšetření, které skončilo posudkem, že je způsobilý podstoupit soudní řízení, i když je „magor“ neboli, psychologicky přesnější terminologií, paranoidní schizofrenik tonoucí v bludech – z nichž nejhorší je ten, že technologie představuje nástroj, jímž lidé ničí sebe i svět. Cože? Ona to není pravda? Z anglického originálu Cabin Cabin (Ill Nature. Rants and Reflections on Humanity and Other Animals [2001]; E-book. LP [Rowman & Littlefield] 2016, s. 63–67) pře ložila Alena Dvořáková.
96
|
Nova et vetera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517456
Alena Dvořáková Americká prozaička, esejistka a novinářka Joy Williamsová
Americká prozaička, esejistka a novinářka Joy Williamsová (1944) se narodila v Massachussetts ve Spojených státech, delší dobu však žila také v Iowě, Texasu, Arizoně, na Floridě a ve Wisconsinu. Je autorkou pěti románů a několika povídkových sbírek (souborně jako The Visiting Privilege, 2015 – což by asi bylo nejlépe přeložit jako Návštěvy a navštívení) a také řady provokativních časopiseckých esejů, jejichž knižní výbor vyšel jako Ill Nature: Rants and Reflections on Humanity and Other Animals (Nepřirozenost: tirády a meditace nad lidstvem a jinými zvířaty, 2001). Z esejů si získaly největší ohlas texty pojednávající o lovu a zabíjení zvířat (The Killing Game; Audubon), o lidském plození (The Case Against Babies), o „Unabomberovi“ Tedu Kaczynském (Cabin Cabin) a o Floridě, kde autorka nějakou dobu žila (vedle řady článků o floridské přírodě napsala i knižního průvodce po soustroví Florida Keys). Williamsové románový debut The State of Grace (Stav milosti, 1973) byl nominován na americkou Národní knižní cenu. Bezmála kultovní status si v průběhu let získala její osobitá próza na pomezí novely a románu The Changeling (Vyměněné dítě, 1978, 2018), která původně u kritiky pohořela. Asi nejznámější a nejoceňovanější román The Quick and the Dead (Živí a mrtví, 2000) vynesl autorce nominaci na Pulitzerovu cenu. Williamsová je členkou Americké akademie umění a věd a vedle řady jiných ocenění obdržela v roce 2021 Cenu za americkou literaturu udílenou Kongresovou knihovnou. Ať už se jedná o fikci, nebo o literaturu faktu, Williamsová píše nezaměnitelně průzračným, úsporným stylem plným nečekaných postřehů a myšlenkových paradoxů. V jejích povídkách i románech se vycizelované básnické obrazy střídají s nezřídka absurdními dialogy a obojí je zpravidla zarámováno vyprávěním plným ironie, sarkasmu a černého humoru. Z tematického hlediska patří k význačným rysům díla Williamsové – vedle záhadnosti bytostných přerodů a proměn – pozornost, jakou věnuje přírodě a zvířatům v nejrůznějších interakcích s lidmi, a dále způsob, jakým se zaměřuje na postavy, které se jen obtížně přizpůsobují společenským konvencím, byť se o to nezřídka upřímně snaží. Bývají to lidé tak či onak zasažení smrtí (ať už proto, že umírají, anebo proto, že jim někdo zemřel), matky zápolící s mateřstvím, ale také děti a hlavně teenageři, kteří si konvence ještě nestačili osvojit, anebo toho nejsou schopni. V posledním případě se jedná o ty, pro něž je přerod – probíhající proměna v dospělého – čímsi zásadním a nevyhnutelným: „ Jenže děti odrůstají, jak říkáš. Mění se. Ta metamorfóza nastane, Alena Dvořáková
| 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517456
aniž by to kdo čekal. A oni vymění vědoucnost dítěte za společenské konvence dospělých, a při tom přerodu o všechno přijdou. O všechno. O život sám.“ (Vyměněné dítě, s. 264) K nejpůsobivějším postavám v díle Williamsové patří tři adolescentní hrdinky Živých a mrtvých, kamarádky Alice, Annabel a Corvus, stejně jako řada podobných dívčích postav na prahu ženskosti v povídkách Train (Vlak), Winter Chemistry (Zimní chemie), The Skater (Bruslení), Health (Zdraví). Jejich protipólem jsou postavy matek na opačném konci životní dráhy, hlavně alkoholička Pearl z Vyměněného dítěte stejně jako další chybující, ale nevzdávající se matky z povídek The Mother Cell (Mateřská buňka), Dangerous (V nebezpečí), Cats and Dogs (Kočky a psi), Shorelines (Pobřeží), Hammer (Kladivo) a dalších. V povídce The Excursion (Výlet) autorka toto zrcadlení dítěte v dospělém a dospělého v dítěti vepsala do jediného souvislého (a psychologicky překvapivě hrůzostrašného) vyprávění, jehož hrdinka Jenny plynule alternuje mezi „nevinným“ děvčátkem a dospělou ženou. O románovém díle Williamsové není snadné psát, protože její romány nemívají příběh v silném slova smyslu, a tím pádem ani žádný děj, který by se dal snadno převyprávět. Hrdinkou Vyměněného dítěte je nezvedená mladá matka jménem Pearl, která se s malým synkem pokusí utéct od manžela a jeho rodiny. Manžel ji na útěku dostihne, jenže vzápětí zahyne při havárii letadla. Pearl skončí se synem (kterého podezírá, že byl při zmatcích po havárii vyměněn za cizí dítě) na rodinném ostrově, kterému vládne její švagr a kde se to hemží divokými, předčasně vyzrálými dětmi ostatních manželových sourozenců. Po zbytek románu (až do překvapivého, ale nepřekvapivě brutálního vyvrcholení) se v díle nic neděje. Plně zabezpečená, a přesto bezprizorná Pearl se pohybuje po rodinném ostrově jako ve snách – teoreticky se sice stará o tlupu dětí, fakticky ale jenom pije, posedává u bazénu, mátožně bloumá po ostrově, pozoruje dění kolem sebe a hlavou se jí honí znepokojivé myšlenky. Nezvyklá působivost prózy plyne z Pearlina letně zpomaleného, lehce podnapilého, bezmála halucinatorního vnímání skutečnosti. Pearlinýma očima jsme nuceni vnímat všechno pozorně, pomalu a jako pod lupou, až do posledního zneklidňujícího detailu. Tudíž nám neuniká podivnost všeho hemžení kolem, lidského i přírodního, a zejména zvláštnost podivuhodných proměn, jimž život neustále podléhá. Vyměněné dítě ze všeho nejvíc naznačuje, že kdybychom sobě i okolnímu světu dokázali věnovat opravdu nerušenou pozornost, neustále bychom trnuli úžasem i hrůzou. A možná že ze všeho nejhrůznější by nám připadala evoluční proměna zvířete v člověka, kterou román „kompenzuje“ řadou proměn člověka ve zvíře. Za všechny citujme asi tu nejnevinnější: Ze stuhy snášejícího se šedivého deště zahlédla Pearl vyběhnout jakousi bytost, koně dusajícího po pláži. Nebo to spíš jako kůň vypadalo, i když věděla, že je to Joe, v plápolajících bílých kalhotách, s vlajícími bílými vlasy, podvojné stvoření z koně a jezdce. 98
|
Nova et vetera Ukázka elektronické knihy