„Proč jsi ho zabil?!“ zakřičí královna přes mříže na kostlivce, choulícího se v rohu cely. Emanuel zvedne hlavu a usměje se, jako by ji rád viděl. „Vemte mě do mučírny a možná vám to řeknu,“ odpoví drze. Královna se rozhodne tomuto přání vyhovět a já jen doufám, že chce mladíka pouze postrašit. Nejspíš i on pochopí královnin záměr, když ho strážní přivážou k trámu a odejdou. „Pochybuju, že mě budete mučit doopravdy,“ vysmívá se jí. „Jenom hrajete, jak jste zlá.“ „Jsem zlá!“ „Ani jste nevyvraždila rodinu. Král s královnou prostě šli do důchodu, teď bydlej i s vašima sourozencema na ostrově a maj se dobře. Každý léto za nima jezdíte na vejlet.“ „Jak to víš?!“ Pohlédnu na Morka. Tuším, že vše, co se Emanuel záhadně dozvě děl, počínaje tajnou mučírnou přes fakt, že ho sleduji, až po ukrytou královninu rodinu, ví jistě od ní. „No co,“ pokrčí rameny Morek. „Tak čmuchám, abych se nenudil. Mám to v popisu práce, ne?“ „Teď si bude královna myslet, že jsem její tajemství vyzradil já,“ obořím se na ni. Dávalo by to smysl, jsem totiž jediný, kdo královnu na letních výletech na ostrov doprovázel. „Vím to od mrtvýho kámoše,“ odpoví Emanuel. „Nebojte, nevyke cám to. A Vincent už to asi taky nikomu neřekne.“ Královna z něj už roste. Chopí se krátkého biče a ukáže mu jej. „Takovej vocásek,“ vysmívá se jí. „Delší nemáte?“ Ovšemže má. Vybere ten nejdelší a znovu mu ho ukáže. „Jenom abyste se nešvihla. Umíte s tím vůbec?“ provokuje. Královna mu hned předvede výsledek několikaletého tréninku o samotě v této místnosti. PRÁSK! „Umíte…“ hlesne Emanuel slastně, když dostane první ránu. To se mi nezdá. Vyprovokoval ji, aby ho doopravdy mučila, ačkoliv to vůbec neměla v plánu. A nyní… PRÁSK!
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517437
„Ach…“ Emanuel se zachvěje. Královna se postaví naproti němu. „Teď si se mnou můžete dělat naprosto cokoliv, co si usmyslíte,“ pošeptá jí. Jen doufám, že ho královna nebude bičovat k smrti. Možná si na něm vylije zlost, zmírní svůj smutek, pobaví se… Políbí ho?! Opravdu jsem nečekal, že se bude vznešená a naprosto chladná královna líbat se zločincem a vrahem… „Úchyláci,“ prskne Morek. „Ti dva se hledali, až se našli,“ rozplývá se Valka. Zhodnotím, že láska je mnohem lepší než další zlo, a usmívám se. Nevím proč, ale mám z toho radost. „Necháme jim soukromí, ne?“ zmíní Morek a raději všichni zmizíme.
Sešlo se snad půl království. Mám z toho tíživý pocit. Královna sedí na křesle naproti pódiu a nervózně poklepává nohou, vedle ní si sedne Albert, který se už vidí jako král. Nejspíš ho to, co se právě chystá, vůbec nerozrušuje. To je velmi smutné. Na pódiu je připravena skleněná rakev s okovy uvnitř a mnoho věder s vodou. Utopení prý velmi bolí… Pacholci přivedou shrbeného kostlivce, což v publiku vyvolá pískání, dupání a tleskání. „Neboj, jsme tu s tebou,“ povzbuzuje Emanuela Valka. „Já se nebojím. Musím se držet, abych se neusmíval, jak se těším,“ odpoví jí tiše. Dle pokynů pacholků si lehne do rakve. K pobavení publika je na něj dobře vidět. On skrze sklo také dobře vidí. Je klidný, dívá se směrem k pódiu a já tuším, že ani ne tak na svého všivého otce, jako na ženu svého srdce. Pacholci začnou lít do rakve vodu z věder. „Teda to je ledovka,“ zareaguje Emanuel, ale víc ho nadcházející smrt nerozrušuje.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517437
Když je hladina vysoko tak akorát, aby se odsouzený ještě zvládl nadechnout, kat se postaví nad rakev. Obsah vědra v jeho rukách už nadobro znemožní odsouzenci přístup k vzduchu, proto vyčkává na pokyn královny. Ona se opět snaží neprojevit žádné emoce, ale jedna slza jí přece jen ukápne. Jistě jí trhá srdce, že mladík, ve kterém nalezla zalíbení, takto zemře. Nakonec neochotně přikývne. Emanuel se zhluboka nadechne a kat i pacholci pokračují v napl ňování rakve. Stále doufám v královnin povel, aby uvolnili výpusť. Ať si to už rozmyslí a dá mu milost, krucinál! Můj život za tohle nestojí! Není třeba takto přísně trestat toho, kdo mě o něj připravil. Já už mrtvý jsem, nepotřebuji pomstu ani uznání od davů! Nezmohu nic. V publiku je hrobové ticho, rakev zcela naplněna vodou, Emanuel stále zadržuje dech, lehce se usmívá a nespouští oči z královny. Ani ona z něj. Jí do smíchu není. Snad i slyším, jak jí bubnuje srdce ‒ strachy o mladíka či steskem. Emanuel už dál nezvládne zadržovat dech. Od úst mu vypluje pár bublin, cuká sebou v křeči, co mu pevná pouta dovolí, ale stále hledí na královnu…
„To je nádhera!“ pronese slastně, když se k nám přidá. „Už nikdy nikoho nezabiju…“ „Upřímnou soustrast,“ řekne Valka posměšně. Jistě naráží na můj trapas. „Bolelo?“ zeptá se ho Morek, aniž by si přestala okusovat nehty. „Příšerně,“ přizná Emanuel. „Ale jenom ze začátku. Potom jsem zažil nejkrásnější pocit vůbec. Asi tak příjemný, jako milování s krá lovnou.“ „Nemusíme vědět všechno,“ zašklebí se Morek. Emanuel se rozpačitě rozhlédne. „Myslel jsem, že teď už pudeme všichni s okřídlenejma týpkama do světla…“ „Asi na nás serou,“ zhodnotí Morek.
100 Ukázka elektronické knihy