dost času. Když už ovšem na Šimona zavedla řeč, rozhodnu se příležitost využít. „Když jste zmínila Šimona, smím se vás na něco zeptat?“ Zatímco v hrnku rozmíchává kostku cukru, podezřele si mě přeměřuje. „No? Co je s ním?“ „Nic, já jen…,“ hledám vhodná slova, která by dostatečně vyjá‑ dřila mé obavy, a současně úplně nevyzradila mou nedůvěru vůči Šimonovi. „Víte, jako novinářka jsem se musela řídit pravidlem – nedůvěřuj a prověřuj. A všem kolem sebe říkám, nepodepisuj, do‑ kud nepřečteš a neporozumíš.“ Cinknutí hrnku o podšálek. Záda zapřená do opěradla, ruce zkřížené na prsou. Gesto, které jasně říká: Tohle mě zajímá, po‑ kračujte. A tak pokračuji: „Možná je to hloupost, možná jsem jen zbytečně moc podezí‑ ravá, ale včera… Prostě jde o situaci, ze které nemám úplně dobrý pocit.“ Vokárová kýve hlavou. Jinak se ani nepohne, nepromluví, přesto každý rys v její tváři dává znát, že dobře ví, o čem mluvím. Všechny rysy v její tváři najednou zjemní, liščí pohled dostane hře‑ jivý nádech, v lehkém záchvěvu víček vnímám záchvěv sympatie. Jako byste na její obličej použili filtr s názvem Milý. Skoro jako by se jí ulevilo, že její obavy někdo sdílí. I mně se ulevilo. Nemýlila jsem se. I ona včerejší situaci zavnímala jako problematickou. „Jde o to, že si myslím, že by pan primář neměl podepisovat nic, co si důkladně neprostuduje nebo nedá prostudovat práv‑ níkovi; i když mu smlouvy k podpisu předkládá šéf kampaně.“ A ten obzvlášť, chce se mi dodat, ale komentář spolknu. Další pokývání hlavou. „Nechtěla jsem včera dělat rozruch, ale od včerejška na to mys‑ lím a nemám z toho vůbec dobrý pocit.“ Vokárová si zamyšleně přejede levým ukazováčkem po dol‑ ním rtu, aniž by si setřela miligram rtěnky. „A myslíte, že byste měla lepší pocit, kdyby nešlo zrovna o Šimona?“
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517422
Její dotaz mě zaskočí. Asi ano, asi určitě bych měla lepší po‑ cit, kdyby nešlo o Šimona. Mnohem lepší, byť pořád ne dobrý. Je ale dobrý nápad svěřit se zrovna Vokárové? Vlastně komukoliv z týmu? „Nejde ani tak o to, kdo ty smlouvy panu primáři dal pode‑ psat, ale jakým způsobem k tomu došlo a taky kolik těch smluv bylo.“ Chvíli váhám. „Měla jsem dojem, že situaci vnímáte stejně. Zmýlila jsem se?“ Přimhouří oči. „Udělala jste dobře, že jste o tom včera poml‑ čela,“ napije se kávy. „Něco vám poradím,“ trochu se ke mně na‑ kloní a ztlumí hlas. „Neznepřátelte si Šimona. Aspoň ne dřív, než to bude nezbytně nutný. Nemá to smysl. Jestli je něčí pozice v týmu neotřesitelná, tak jeho, to mi věřte. Vranský nikdy nepů‑ jde proti Šimonovi, ale Šimon půjde proti komukoliv, kdo se mu postaví do cesty. Luskne prstem a končíte. Rozumíte?“ „Ale to přece… Jak je tohle možné? Proč na něm Vranský tak lpí?“ „Heleďte se, jsou věci, o kterých je dobrý vědět, ale zbytečně do nich nešťárat. Prostě si svůj novinářský čenich do konce kam‑ paně zacpěte, tím panu primáři pomůžete nejvíc. On vás potře‑ buje, Dominiko. A je to dobrej chlap. Bude z něj dobrej prezident.“ „A proč mi to všechno vlastně říkáte? Vždyť mě nesnášíte.“ Mávne rukou. „Simvás, to jsou teda silný slova. Nenávist. Ta‑ kovou emoci si nemůžu dovolit. Nemám ráda novináře, ale mám ráda lidi, co dobře dělaj svoji práci. A dokážu připustit, že to vý‑ jimečně může být i nějakej novinář. Upřímně, vás zatím nijak zvlášť ráda nemám, na můj vkus jste trochu ofrklá, ale jsem pro‑ fesionál, takže vás respektuji a budu k vám spravedlivá, jako ke všem ostatním členům týmu. Pan primář dobře ví, co dělá, takže když si vás vybral, musí vědět proč.“ „A mimochodem, vy byste se taky měla odemočnit,“ pokračuje po chvilce ticha. „Tady vám budou emoce jenom na škodu. Jaký‑ koliv. Pozitivní možná ještě víc než negativní. Nechte si je pro
[ 99 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517422
přítele; máte přítele, že? Nebo je vydolujte z našeho kandidáta, až ho vpustíme mezi lidi, ale sem je netahejte. Ok?“ Pohled, který nepřipouští odpor. Chápu, co měla Vokárová na mysli. Projevit emoci znamená vysvléknout se do naha, vydat se všanc. Odkrýt karty. Rozběh‑ nout se a doufat, že vám někdo nepodkopne nohu. Dobře vím, že s poker face se životem prochází snadněji. Vokárová je pokerová hráčka, já otevřená kniha. Už se nadechuje k další ze svých rad, když se osmělím k zásad‑ nímu dotazu. Kdy jindy, když ne teď. „Co je ten Šimon vlastně zač, paní Vokárová?“ „To se ptáte vy mě? Vy jste novinářka,“ odpoví s neskrývaným pohrdáním při vyslovení posledního slova. „Ani se mi nepředstavil celým jménem.“ Ani tohle ji evidentně nepřekvapilo. Ukazováčkem poklepe na zápis z porady. „Tady máte celý jména všech; pan primář si potrpí na to, aby bylo v zápisu všechno kompletní.“ „Na novinářku teda nic moc výkon,“ neodpustí si ještě drobné rýpnutí a pak plácne dlaní o stůl. „Tak, teď k naší věci, jak by řekl Šimon.“ Opře se lokty o stůl a já pohlédnu na tabuli s výčtem slabých stránek současného prezidenta na jedné straně a silných stránek (ať už těch existujících, či teprve se rodících) kandidáta Vranského na straně druhé. „O kandidáta nejde,“ všimne si mého pohledu Vokárová. „Ne? A o co tedy?“ „O vás.“
***
„Provedla jsem něco?“ Opět? Chce se mi dodat. Měla jsem za to, že ranní incident s Magdou Vokárovou už je za námi, ale tato žena se evidentně příležitostí k dramatizaci nerada vzdává. Přísně si mě prohlíží. „Zatím ne, ale pokud vám nepomůžu, brzy provedete, tím si buďte jistá.“
[ 100 ] Ukázka elektronické knihy