Foto archiv autora
Nová jména
Staré jabloně hoří v barelu zeleným plamenem Jakub Caha
I.
II.
III.
Nejprve se začaly prodírat zuby. Kolem pak vyrostly pruhy žita, železniční tratě a osiky shazující ve větru stuhy z vlasů. Jezdili jsme po nich pak vlaky za náhodné lístky. Z polí jsme kradli zeleninu a vařili z ní polévku pod širým nebem na písčité pláži. Voda byla černá a teplá, místy prosvítaly medúzy. Mezi zuby prochází oblaka, prohání se koně a roznáší do půdy semínka. Bez lidí pak rostou divoké olše, břízy, rezavé vlasy a vůně kůže. V dutinách se napnuly mosty, mezi lesy blány, pavouci utkali v noci šlachy.
Z maringotek stoupal kouř. On měl podšitý plášť chmýřím, zvenčí z kopřivy, déšť z něj padal ostrými proudy. Potkal se se smrky, šišky byly pevné a kmeny se semkly nahusto. Mluvili spolu pomalu, dotykem kůže a závratě hloubky temné zeleni ve větvích. Tu a tam do vřídla vlétne vrabec. Ztrácí se a nevrací, po hladině se plazí kouř had ve zvuku bubnů. V kořenech se nesl velký stesk, proudil z polí plných mrtvých, svlečených těl. Jsou vyskládána podél nádraží. Půda je zjizvená pásy, těžká technika rozbila celé kmeny, utišila píseň, zhasila oheň.
Než zapadlo slunce června, přešel pak borůvčím a vysokou zlatou trávou do závětří dubů, včel a borovic. Na hoře Hoře našel u doubku života — proudili po něm drobní živí a skála, jež ho kotvila, tančila v pruzích žluté, šedé, oranžové a černé — našel vratidlo. Na zmijí kameny pak musíš upevnit lebku lišky. Až po nich polezeš, neboj se, jak se otřásají i s horou a duněním probouzí hady. Vyškrabal se ještě výš ke kamenné stráži. Korunami stromů pak vyslala zprávu — šum naplňující chladným teplem, jsi tak lehký, netrváš, nic než teď není.
Všude páchne diesel, pryskyřice se v horku vsakuje do půdy.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517384
Nová jména
• • •
I.
Báseň kopřiv poprvé vdechla a od té doby platila příčina a následek. Znovu mezi padající větve do bučiny plné klestí, anebo odevzdat klíče a spát s lidmi. Tělo se probudilo v listí šedých stromů a místo jídla utíkalo po mechovém kamení a v zátylku bylo tušit pálený rod. A pak jsem spatřil pohlaví příliš tiché a dusivé, než abych nechal táhlý čas plynout, tak jsem se posadil na jeho ztuhlou hladinu. Musel jsem otevřít ústa, byla náhle plná prvosenek, s rukama od teplé hlíny jsem se opatrně znovu dotkl pohlaví a celé večery v teplém šeru pokládal mu tu jedinou otázku, která mě na něm kdy zajímala: „Kolik už jsi zabilo lidí?“ Odpovědí mi byla jen soška neboha ze dřeva. Byly v něm sasanky hajní vtahující své květy zpět do těla, černající a zatemňující paměť neskutečnou tíhou. Ztratil jsem řeč a báseň kopřiv zaplnila další tři verše slovy nepodstatné nepodstatné nepodstatné.
Moje nohy tuto hlínu nikdy neprošly. Před lety jsem se zde na chvíli zastavil, udělal si malý přístřešek a oheň na hranici louky a lesa. Pozoroval jsem déšť, sníh, slunko, vichr, déšť, jak vystřeluje z půdy ostřici a podmáčí půdu. Jak po holoseči s praštěním raší břízy, akáty, maliníky, doubky a ráj soušek se svými smrky mění se v holoseč. Úplně u země bylo vidět, jak borové jehličí klesá, houstne, černá, tuto hlínu moje nohy nikdy neprošly.
II.
Prostor hlavy se rozpíná s posečenou loukou, cestou za známý rybník pryč, kde je přechod pole kolem studánky k Měrčínskému lesu? Ruce protahuji houstníkem, nohy kopírují povrch lesní cesty, trup se ohýbá a klouže spolu s prsty rukou i nohou, pruhy slunce, chladivého přítmí kapének mízy a silice. Poprvé bez mapy v mobilu, úplně prázdný,
Arnošt Procházka v glose „Nová jména“ v roce 1920 napsal, že ono „nové jméno“: „Jeť příslibem všeho i ničeho, obě krajnosti jsou stejně na snadě, i všecky přechody mezi nimi.“ Má se tomu tak i s dalšími a dalšími básněmi, s nimiž se setkáváme jakoby napořád napoprvé. Každá báseň, ať už je od kohokoli, před námi chce obstát — chce nám představit, rozevřít vidění někoho jiného, jak se dívá na svět před sebou a v sobě. Jméno Jakuba Cahy je pro mne osobně novým jménem a jeho básně přede mnou stojí — jsou pro mne plné citlivého, tu a tam rozevlátého patosu, pozorné, místy rezignující pokory a mají dynamiku vidění! Všechno
ztrácím prostor jako síť souřadnic, topím se v prostoru živé tkáně a kreslím nové mapy.
III.
Motýli ztratili strach, usedají na ruce, hrnky, jsou v bezpečí. Vosí hnízda jsou letos v podkroví, ve dřevníku, jen v sauně byla tři. Ptáci opustili skrýše lesa, volně mezi námi posedají a letí, mezi stany, přes cestu. Z louky je mokřad, vznáší se nad ní oblak nektarového chmýří. Zrak se ztrácí, ostatní se osmělují k hledání cesty. Moje ticho jim dávalo za pravdu v noci potmě na posedu, když se tu uprostřed mumraje na mne překvapeně otočila liška.
se to hýbe, roste, prorůstá a voní vedle nás, kteří tu tak nějak jsme — jsme tu pozorní vůči tomu zázraku přírody, jsme tu vyděšeni sami sebou… Jakub Caha (nar. 1996) je básník, magisterský student psychologie a aktivista žijící v Brně. Byl oceněn na třetím místě v Ortenově Kutné Hoře 2017, o rok později byl mezi finalisty Literární soutěže Františka Halase. Publikoval zatím pouze časopisecky a ve sbornících. Byl členem Mladých básníků pražských a performativně‑básnického uskupení Stvo, v současnosti se aktivisticky angažuje v kolektivu Limity jsme my. (Roman Polách)
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517384
Nová jména
• • •
• • •
• • •
Tu step tu kleč větrná kopyta rozdírají seschlé žluté trsy. Hnízda uhlíků doutnala přes noc skrz skuliny v pískovci a zrašelinovatělé cestičky kořínků borovic. Větrný kůň je rozdupal, plamen byl zaset a začal růst spolu s ocúny a protěžemi. Otevři plíce, kůži, svaly, kosti, krev a pusť požár dovnitř.
Na wistarii nad plameny pukají svinuté sametové pásky vrhají semena. Dole na rybníce se ztrácí led hleděli jsme celý den do údolí přechází přes stráně měděné srny už dlouho nepršelo. Staré jabloně hoří v barelu zeleným plamenem. Konečně kouř nasává se proudy mezi žebry důlky v kůži zůstává ve vlasech a neztrácí se. Zapálili jsme jaro přišlo se pářit.
Od listopadu sbíral puklé žaludy, smetanové klíčky, pozorně je ukládal do kapesníku. Vedle oken rostly naše žíly, spletité a vždy žíznivé pohlížely ven na beztvarý prostor mezi chodníky, ploty, opadaným parkem, rzí a oblaky. Zajdi taky někdy za tou starou borovicí na vyschlém břidlicovém svahu.
Své básně i nadále posílejte na e-mail nova.jmena@casopishost.cz.
Ondřej Přibyl, Revers 2, fig. 1 a 2, 2014, daguerrotypie, 12,1 × 9,5 cm
Roman Polách (nar. 1986) je básník, literární kritik a pedagog. Působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.
98
Ukázka elektronické knihy