Se žirafami na západ
97
DRC. Staroch zaúpěl a stáhl se. Než mi to stačil zakázat, vytáhl jsem z kabiny jutový pytel, vystoupil na postranici náklaďáku a podal Holce sladkou cibuli. Nabrala ji jazykem a čekala na novou. Zakrátko kolem mě obě žirafy čenichaly v naději na další cibulovou pochoutku jako při první noci v karanténní stanici. Staroch mě asi minutu sledoval a pak opatrně dokončil prohlídku dlahy, zatímco Holka dostávala jednu cibuli za druhou za to, že vydržela klidně stát, a ani Kluk nepřišel zkrátka, protože spravedlnost je holt spravedlnost. Jak mě tak žirafy pošťuchovaly čumáky, znovu jsem na sobě ucítil Starochův pohled. Vytáhl z kapsy u košile balíček Lucky Strike, vzal si jedno žváro, zapálil si, opřel se zadkem o strom a ukázal mi, ať slezu. Seskočil jsem na zem. Natáhl ke mně ruku s cigaretami. Tehdy byl tabák něco jako žvýkačky – i moje pobožná máma si dávala čouda, nejpříšernější pohled, co si dovedete představit. Sám jsem si v mládí odbyl chrchlání, co se do mě vešlo, a nebyl jsem takový pitomec, abych se pouštěl do opravdického kouření, dokud tedy nezačala válka. Zavrtěl jsem hlavou a Staroch zastrčil krabičku do kapsy, zhluboka potáhl z luckyny, zase se opřel o strom a položil si obě dlaně na kolena. Cigareta mu visela mezi rozcupovanými prsty. Tehdy poprvé jsem si je mohl prohlédnout zblízka – jeden prst byl nadobro pryč a ostatní vypadaly, jako by je sežvýkala a vyplivla nějaká šelma. „I když ti dovolím pomáhat mi se zlatíčky,“ řekl, „ať tě nikdy a za žádných okolností nenachytám vevnitř. Velcí si neuvědomují, že jsou ostatní malí. Můžou tě tisíckrát milovat jako vlastní mámu, ale klidně ti bez důvodu přelámou ruku nebo nohu. Vezmi si, co všechno je potkalo, přidej k tomu, co po nich teď chceme, a pak se nediv, že jsou nervózní. Na jejich místě bys byl taky. Rozuměls?“ Přikývl jsem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517212
98
Lynda Rutledgeová
Naposledy si potáhl z cigarety a odhodil nedopalek na silnici, pak popadl vědro na vodu a začal ho plnit z konví usazených na náklaďáku. Žirafy k němu natahovaly krky. Staroch na ně mumlal svojí žirafštinou a já měl pocit, že naslouchám nějakému osobnímu rozhovoru. „Máte rád zvířata, že jo?“ uslyšel jsem se zamumlat. Podal mi vědro plné vody a já ho popadl. „To si piš.“ „Podle mýho táty je to slabost.“ „Neví, o čem mluví,“ řekl Staroch a naplnil další vědro. „Připadám ti jako slaboch?“ „Ne, ale on říkal, že Bůh seslal zvířata na zem proto, abysme je využívali, že takový je přirozený řád věcí, a že dospělý, co se mu vzpírá, je dětina, protože je musíme jíst nebo zabíjet, abysme přežili.“ „A Bůh ví, že tys přežil,“ zabručel Staroch pod vousy. „Myslíte si to taky?“ Se sarkasmem jsem se u nás na farmě moc nesetkal. „Co?“ „Jestli souhlasíte s tátou?“ „Inu…“ podal mi další vědro, „jak jsem říkal prve, všichni jsme lvi. Lvi nemají jinou možnost, vždycky budou lvi. My máme. Ostatně, ty sám máš zvířata rád, ať se to tobě, nebo tvýmu tátovi třeba nezamlouvá.“ Kývl směrem k žirafám. „Zlatíčka to vědí. Samy poznaly, co je Earl zač, a vyřídily si to s ním, nemám pravdu?“ Žirafy netrpělivě podupávaly, abychom si pospíšili s vědry. Vykročil jsem k nim, Staroch si sedl na boční stupačku, zapálil si další luckynu a znovu do mě zabodl pohled. Naskočila mi husí kůže na krku, jako by byl puma měřící si kořist tam u nás na texaských pláních. Čím déle to trvalo, tím víc jsem litoval, že jsem ho nechal takhle se rozmluvit. Nakonec řekl: „Víš, co jsou to jatka? Já na jedněch makal, měl jsem to jako první práci, nebylo mi ani dvanáct a nic jinýho se nedalo sehnat. Kupovali starý koně, který by jinak skončili v továrně na lepidlo, tam
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517212
Se žirafami na západ
99
je střelili, stáhli kůži a maso prodali jako krmivo pro zvířata. Chovatel se musí postarat, aby mu zvířata ve zdraví přežila, a maso ze starejch koní se na to hodí. Nosili si vlastní velký nože a odřezávali si, co zrovna potřebovali pro svoje masožravce, pro tygry a lvy.“ „Do zoo v San Diegu?“ „Necháš mě domluvit? Ne, do zoo ne. Můj úkol na jatkách byl vodit koně v klidu na porážku. Netrvalo dlouho a sám jsem začal bourat koňský maso pro masožravce. Ale nikdy jsem si na to nezvyknul, koně jsou taky moc ušlechtilý stvoření. Byl jsem ještě kluk a nemohl si dovolit s tím seknout, tak jsem nad tím začal různě rozumovat. Říkal jsem si, že to budu brát jako poslední šlechetnou službu zatraceně vznešenýmu zvířeti. Povím ti, co jsem nikomu neřekl. Nakonec jsem začal každýmu z nich děkovat, úplně jako Hawkeye.“ Zmateně jsem se na něj zadíval. Vrhl po mně podobně nechápavý pohled. „Hawkeye… Lovec jelenů, Poslední mohykán… Bože, kluku! To jsou knihy. Napsal je Fenimore Cooper. Vy jste to nečetli ve škole? Sakra, sám jsem se ve škole sotva naučil abecedu, ale přelouskal jsem je všechny.“ Oči se mu rozzářily. Vznešeně napřáhl paži s luckynou v prstech a pronesl: „Na světě není místo, kde člověk může s požitkem pokojně kořistit.“ Docela jsem chápal, že pronáší citát z nějaké knihy, ale já znal jedině citáty z Bible a rozhodně jsem nikdy neviděl doprovázet je gestem cigarety. Staroch se ke mně naklonil. „Hawkeye byl v dobách osadníků hraničář, legenda s pořádně dlouhou puškou. Dokázal složit jelena přímo ve skoku. Tenkrát,“ mávl luckynou nad hlavou, „lítaly po obloze hejna stěhovavých holubů tak obrovský, že dokázaly zakrejt slunce. Každej po nich střílel z těch jejich bambitek, jen tak z plezíru, a taky aby si mohl dávat za pitomej klobouk jejich pírka, až ti ptáci nakonec nadobro zmizeli. Ale tenhle báječnej parchant ne. Hawkeye nikdy nezabil živýho tvora, pokud k tomu neměl dobrej důvod, a jakmile střelil jelena, aby
Ukázka elektronické knihy