98
SUSAN WIGGSOVÁ
zase zpátky tady.“ Isabel si často připadala trapně, když vysvětlovala, že nikdy nikde nebyla. Z nějakého důvodu se kvůli tomu cítila neúplně. Podala Jamie sklenici limonády. „Půjdeme se podívat na úly?“ „Jasně.“ Dívčino auto bylo zaparkované na štěrkové ploše vedle džípu Cormaca O’Neilla. Jamieino staré auto už rozhodně zažilo lepší časy. Dveře u spolujezdce byly plné promáčklin, které vypadaly jako nezahojené modřiny. Děravá místa byla natřená tmelem. Na předním sedadle leželo otlučené pouzdro s kytarou připevněné bezpečnostním pásem. Na zadních sedačkách leželo oblečení, několik zmačkaných polštářů a nacpané krabice, které dosahovaly až k opěrkám u předních sedaček. Jedna velká bedna byla plná prázdných zavařovacích sklenic. „Já… jsem tak trochu na cestách,“ řekla Jamie. „Ještě jsem se nestačila usadit.“ „Aha!“ Isabel zčervenala, protože věděla, že ji přistihla, jak zírá. „Usadit… chcete říct, že jste se právě přistěhovala do města?“ „Přesně. Doufám, že tu bude dost práce.“ „Myslím, že Archangel si zamilujete. A práce pro vás budu mít tolik, kolik budete chtít, protože s medem z Bella Visty mám velký plány. Úly jsou tam, na východním svahu u klejich.“ „Bezva,“ řekla Jamie. „Klejichy jsou nejlepší.“ „Přemýšlela jsem, jestli to tam není příliš větrný a otevřený.“ Jamie se pomalu otočila a rozhlížela se po okolí. Rukou si stínila oči a prohlížela si sady a zahrady, kamenné budovy, terasy a altány. „Je to tu opravdu pěkný. A myslím, že vítr tady nebude problém.“ Isabel pocítila nával hrdosti. Bella Vista byla opravdu tak krásná a rekonstrukce byla naplánována tak, aby celé prostředí jen vylepšila a vytvořila neodolatelnou destinaci.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517210
Vůně medu
99
„Jsem ráda, že se vám to líbí. Byl to pro mě hodně náročný rok, ale nechci to vzdát se svými včelami, takže doufám, že se toho projektu ujmete.“ „Proto jsem tady,“ řekla Jamie a znovu se rozhlédla po okolí. „Budu otevírat školu vaření a med bude jednou z klíčových ingrediencí. Támhle,“ ukázala na dlouhou zelenou louku s chodníčkem spojujícím terasu se stodolou z kamene a dřeva, „je prostor na konání akcí. Stodolu jsme předělali na sál pro bankety a tanec. Moje sestra se letos v létě vdává. Naše první akce.“ „Super,“ odpověděla Jamie. „Nemusím dodávat, že na jídelním lístku nebude chybět med. To je ústřední téma celé akce. Plánování je zábava, ale také spousta práce.“ Viděla, že Jamieina pozornost se stočila k dubu na louce, jehož větve se rozprostíraly do stejné šířky, jak byl vysoký. Tam seděl ve stínu Magnus se svým novým stálým společníkem. Mac seděl na židli obráceně, ruce položené na opěradle, zatímco starý muž vyprávěl. I když se poznali teprve před několika dny, už byli nerozluční. Pozorovat rychle sílící intimitu mezi nimi bylo potěšující, možná i trochu zneklidňující. „Můj dědeček. A náš host, Mac. Pracuje s ním na projektu.“ Přemýšlela, o čem asi tak mluví. Mac v dědečkově společnosti vypadal tak mile a přívětivě. Ale soudě podle jejich rozhovoru včera ráno dospěla k názoru, že nebyl ranní ptáče. Když o tom tak dumala, nebyl vlastně ani odpolední nebo večerní ptáče. Možná, že byl rozmrzelý pořád. Sama se už rozhodla, že si bude držet odstup a nechá ho, ať pokračuje v projektu s Magnusem. Ona toho má už tak nad hlavu. Ale nemohla popřít, že Mac ji rozptyloval. Silně rozptyloval. „Můj dědeček byl vždy dobrý v tom, že nechal klejichy růst,“ řekla. „Nikdy je nepovažoval za plevel jako ostatní sadaři.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517210
100
SUSAN WIGGSOVÁ
V tomto ročním období byly fialové květy plné života – nejen včel, ale i motýlů, berušek, lučních koníků, zeleně zbarvených brouků, poletujících kolibříků a modrých vážek. Vzduch naplnila sluncem prohřátá sladká vůně květů. „Když jsem byla malá,“ vyprávěla Isabel, „chytávala jsem motýly, ale včel jsem se bála. Ale už to překonávám.“ Včely tiše vzlétaly a vznášely se nad květy, jejich bzukot byl zvláštně uklidňující. Tiché bzučení bylo melodií jejích dětských let. Dokonce i teď mohla zavřít oči a vzpomínat na procházky s Bubbie, kdy chytaly do síťky babočky nebo otakárky, daly je do velké skleněné nádoby, prohlédly si je a zase je pustily. Vždy je pouštěly na svobodu. Jak sledovala aktivitu v křoví, vybavila se jí vzpomínka na minulost – Bubbie jí něžně vysvětlovala, proč musí nádobu otevřít. „Žádný tvor by nikdy neměl být uvězněný proti své vůli,“ říkávala. „Sám sebe zničí snahou uniknout.“ Jako přeživší z koncentračního tábora Bubbie o své zkušenosti mluvila vždy jen v náznacích. Před Jamie se vznášela vážka. Natáhla ruku, vážka si na ni sedla a jemně mávala křídly. „Babička mě vždy varovala, že když budu mluvit sprostě, vážka mi sešije rty,“ poznamenala Isabel. Jamie se letmo usmála. „A přestala jste kvůli tomu mluvit sprostě?“ „Proboha, děláte si legraci? Ještě teď si dávám pozor na pusu.“ „Já ne. Ale asi bych měla.“ Vážka jí odletěla z ruky. „Je tu někde poblíž voda?“ „Potok Angel Creek. Teče přes náš pozemek a pozemek našeho souseda – Dominica Rossiho. V létě se z něj stane můj švagr. Je skvělý – pěstuje a vyrábí víno.“ Dívka se na Isabel podívala. „Jste vdaná?“ „Ne. Šťastně svobodná.“ Její standardní odpověď. „A vy?“ „Bože, ne.“ Pohladila se dlaní po břiše. „Jsme jen my dva.“ Dívka vypadala stěží dost stará na to, aby měla dítě.
Ukázka elektronické knihy