Mlčky sjeli výtahem do přízemí a vyšli prosklenými dveřmi na dvorek. Byl malý, kruhový, opatřený lavičkou a automatem na kávu, popelníkem a záhonem s maceškami. Juka si koupila plechovku latte a posadila se vedle Tojamy na lavičku. Tojama vytáhl z náprsní kapsy krabičku s cigaretami, jednu si strčil do pusy a vytáhl sirky. Zapálil si, potáhl kouř do plic a potom vydechl. Rty měl užší než Masato. Juku v ten moment napadlo, jaký by to asi byl pocit takové rty políbit? Pak, zaskočená vlastní myšlenkou, rychle strhla pohled do květinového záhonu. „Nechci být dotěrný,“ ozval se Tojama „ale můžu se zeptat, co se vám stalo s nohou? Zprvu jsem myslel, že jste po nějakém akutním úrazu, ale zdá se, že o holi chodíte dlouhodobě.“ „V šestnácti mě srazilo auto,“ odpověděla. „Myslím, že už ji nikdy neodložím.“ „To mě mrzí.“ „To nemusí,“ pokrčila rameny. „Má to i své výhody.“ „Například?“ „Například mě lidé pouští sednout ve vlaku.“ „To je jistě k nezaplacení,“ zasmál se Tojama. Všimla si, že má pod levým okem drobnou pihu. „Přečetl jsem si Kam letíš, motýle,“ pokračoval. „Když jste minule říkala, že je dobrá. Je to vážně moc pěkné. Obzvlášť ten poslední verš. Jde z toho taková zvláštní tíseň, nemyslíte?“ „Pokud si dobře pamatuji,“ pokusila se Juka rychle rozpomenout na zbytky přednášek, které jí ulpěly v paměti, „tak většina vědců, kteří se Tókokuem zabývají, spatřují v tom motýlovi něco jako předzvěst smrti.“ „To se není čemu divit, když autor zemřel tak mladý. A ještě se jednalo o sebevraždu. Pětadvacet let, že?“ povzdechl si Tojama. „Taková škoda mladého života. Ale víte, co? Já mu docela závidím.“ „Že umřel?“ vyděsila se Juka. „Ne. Že tu toho po něm tolik zbylo.“ „No, ono toho zase tak moc nezbylo…“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517198
„Nemyslím co do počtu textů. Myslím ten odkaz. Jeho stopa, to je prostě něco, co jen tak nezmizí. Jeho myšlenky promlouvají k lidem ještě dnes. No řekněte, komu se něco takového podaří?“ Juka neodpověděla. Sledovala, jak Tojama vyfukuje kouř. „Nedovedu si představit, co musel cítit za tíhu, spáchat sebevraždu v pětadvaceti letech.“ „Já jsem četla,“ řekla Juka, „že dost možná trpěl bipolární poruchou.“ „Ano?“ „Prý tomu trochu napovídají samotné jeho texty, i když jistě se to samozřejmě neví. Však víte. Na jednu stranu ty melancholické, romantické básně, a na druhou stranu velmi seriózní studie. Jako kdyby se v něm cosi přepínalo z jedné polohy do druhé.“ Tojama pokýval hlavou. „Tak si vezměte, jak se v té době vše rychle měnilo. Domácí tradice se míchala s vlivy, které sem nově proudily ze Západu, všechno to myšlení, umění, technologie…“ „A ten obrovský komplex méněcennosti, touha po uznání… Lidé museli mít v hlavě chaos. A vnímavé, citlivé a inteligentní lidi to poznamenalo jistě velmi bolestně.“ Tojama zamyšleně pokýval hlavou, a tak se odvážila své myšlenky ještě trochu rozvést. „Já jsem si vždycky říkala, že téměř každý, kdo v době Meidži jen trochu vyčníval anebo měl umělecké sklony, zanechal mnohem větší zářez, než by zanechal kdokoli dneska. Vezměte si jenom jazyk, kterým se psalo. Jeho podoba se hledala skoro kolektivně. Každý přispěl svou troškou. Každý si psal, jak se mu zachtělo. A tak takové texty, které nejsou co do obsahu příliš zajímavé, jsou z hlediska moderní prózy vyzdvihovány jako unikáty. Každý druhý text byl svým způsobem experiment.“ Rychle sklopila hlavu, jako kdyby si uvědomila, že toho řekla až příliš. „Nezlobte se,“ řekla. „Nechci vás nudit.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517198
„Je to moc zajímavé,“ usmál se Tojama. „Rozhodně mě nenudíte.“ Juka se krátce odmlčela. „Co vás vlastně přivedlo právě k Tókokuovi?“ zeptala se. „Nedávno jsem na něho narazil v souvislosti s jednou reportáží. Četli jsme ho sice už kdysi dávno na střední, ale vůbec nic jsem si z něj nepamatoval. Asi jsem z něj tehdy nebyl moudrý. Je to vlastně docela zvláštní. Jako sedmnáctiletý jsem ho nechápal, třebaže nezemřel o mnoho starší, než byl já v té době. Abych ho pochopil, musel jsem zestárnout.“ „Lidé v jeho době stárli tak nějak rychleji,“ přikývla Juka. „Pořád se říká, jak je dnešní doba rychlá. Ale svým způsobem dneska má každý na všechno čas. Můžeme déle studovat, můžeme déle žít u rodičů, cestovat po světě. Tehdy to nešlo. V pětadvaceti jste měl tři děti a rok nato vás klidně pochovali.“ Tojama přikývl. „Četla jste Báseň vězně?“ zeptal se. „To je ta dlouhá, ve které se inspiroval Byronem, že?“ odpověděla. „Já ji nedávno četl znovu a řeknu vám, že mě zasáhla tak nějak jinak, než se mi to u básní běžně stává. Podivně hluboko.“ „Tak já se na ni také podívám, až se mi naskytne chvilka,“ řekla Juka. „Dá se to najít na internetu,“ řekl Tojama. „Anebo vám půjčím svůj výtisk.“ „To nemusíte,“ usmála se. „Koupila jsem si vlastní.“ ✕ Večer si Báseň vězně vzala do vany. Z otevřeného okna dovnitř pronikalo mrouskání jakési toulavé kočky. Ve ve dlejším domě vařili večeři. Pára v koupelně se mísila s vůní pečeného masa. Juka se opírala o stěnu vany, dlouhé vlasy schované pod koupací čepicí. Měla pocit, jako by se vrátila
100 Ukázka elektronické knihy