Ale Vincent nechtěl čekat. Přinutil Helenu vzít si taxi a přijeli do Milanella. Několik dní jsme strávili společně, pak Maxmilian odjel do Trentina s milánskou akademií, protože je sice šťastný, když je se mnou, ale možná je ještě šťastnější, když hraje fotbal. Konečně vstoupil do mého světa. Navrhl jsem mu: „Jeď s nimi na desetidenní soustředění, tak si vyzkoušíš, jak žiju já: tréninky, hotel a tak, taky poznáš nové kamarády. A na horách je krásně.“ Vincent se mnou zůstal v Miláně. Dobili jsme společně baterky a pak se s mámou vrátil do Švédska. V pět odpoledne přistáli ve Stockholmu a on chtěl jít hned na trénink. Helena ho upozornila: „Trénink začíná v půl šesté. To nestihneme.“ „Zkusme to,“ naléhal Vincent. „Než se dostaneš na hřiště, už bude po všem.“ „To nevadí, mně stačí trénovat třeba jen pět minut.“ Helena se vzdala a odvezla ho na hřiště. I Vincent vstoupil do mého světa. Když se Helena vrátila, aby vyzvedla Maxiho, Vincent s ní nepřiletěl, protože měl ten víkend zápas. Chybím mu, ale fotbal je velká vášeň, která mu to vynahradí. A já jsem šťastný, protože moje děti nevyrůstají jako dříví v lese, jako já v Malmö. Chodil jsem ven, kdykoli se mi zachtělo, a kopal jsem si s míčem na zahradě. Oni byli odmalička vždycky pod dozorem, chránění, ale jak postupně vyrůstají, získávají čím dál větší svobodu a fotbal jim pomáhá nacházet si kamarády a zažívat to, co se děje v šatně, ať už jde o hodnoty, nebo vztahy.
100
Míč
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517129
Oba hrají fotbal v Hammarby. Nedostali se do týmu proto, že jsou to synové Ibrahimoviće. Udělali přijímačky jako všichni ostatní a v klubu jsou zapsaní pod příjmením mé ženy. Já jsem se tam ukázat nešel. Přijali je kvůli tomu, co předvedli během dvoutýdenních testů, ne kvůli mně. Znají kluky z širokého okolí a kamarádí se s nimi. Tam jsou doma, ve své šatně. Vincent je na hřišti velmi chytrý. Neříkám to proto, že je to můj syn. Na své trenéry okamžitě udělal velký dojem: „Hraje jako chlap. Na svůj věk je velmi vyspělý. Až moc napřed…“ Je to pravda. Když se ho zeptám, jak to šlo na tréninku, odpoví mi: „Dobře, tati, dneska jsem neztratil ani jeden míč.“ Neřekne to, co bych řekl já: „Dobře, dal jsem gól, pak jsem famózně kličkoval, hodil jsem nůžky…“ Ne. „Neztratil jsem ani jeden míč.“ V jeho věku jsem stejně jako všichni kluci chtěl jenom ohromovat kamarády a dokazovat, že jsem nejlepší. S olezlým selectem jsem vymýšlel různé finty, triky a cirkusová čísla. Vincent je jako pavouk ve středu sítě, který tká hru celého týmu. Hraje na pozici šestky a rozděluje míče. Nejde mu o nejokázalejší způsob hry, ale o ten nejjednodušší, který je skoro vždycky nejúčinnější. Když dá gól, je spokojený, ale když asistuje spoluhráči, je ještě spokojenější. Jeho trenér má pravdu: hraje jako chlap. I Maximilian hraje ve středu pole, ale ke své roli přistupuje úplně jinak. Se svojí fyzičkou a silou všechny předběhne. Jeden den se cítí jako Ronaldinho a je víc vepředu,
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517129
jindy zase jako Pogba a posune se víc dozadu. Ještě musí pochopit, kam skutečně patří. O školu se stará hlavně Helena. Já nanejvýš pomůžu klukům s matematikou, protože jsem byl vždycky posedlý čísly. A od té doby, co mě v Malmö připravili o peníze, byla pro mě čísla ještě důležitější. Vždycky mě bavilo řešit problémy a číselné operace v hlavě a na prstech, aniž bych si musel něco psát na papír. Ve škole jsem vždycky dospěl ke správnému řešení, ale pak jsem neuměl dokázat, jak jsem se k němu dopracoval. Své děti jsem naučil řešit všechno v hlavě a počítat na prstech. Zbytek má na starosti Helena. Vypráví mi o tom, protože ví, že chci o Maxim a Vincentovi vědět všechno. Když se stane něco závažného, tak zasáhnu. Ale nikdy jsem nedělal scény kvůli špatné známce. Koneckonců ani já, ani Einstein jsme ve škole zrovna nevynikali. Nikdy jsem na své děti nevztáhl ruku. Od své matky jsem dostal mockrát, ale to bylo v jiné době a za jiné situace: ženská s pěti dětmi, která měla doma hromadu problémů a neustálý stres z nedostatku peněz. Každopádně ani všechny ty pohlavky nezabránily tomu, abych byl v dospívání šťastný a později úspěšný. Tehdy bylo bití od rodičů normální. Kázeň je pro mě velmi důležitá. Je správné, aby mě moje děti respektovaly, ale nebály se mě, a aby dobře věděly, co se stane, když udělají chybu. Nechci jim padesátkrát opakovat: „Tohle se nedělá, tohle se nedělá…“ Řeknu to jednou a dost. Jako při tréninku, do kterého musejí dát celou svou duši.
102
Míč
Ukázka elektronické knihy