Debbie Johnsonová
„No, to dokážu pochopit, děvče. Některé věci zkrátka jsou moc velké a ošklivé na to, aby se z nich člověk vzpamatoval. Zdá se ti, že už jen tím, že by ses o něco takového pokoušela, bys zradila tu památku.“ Přikývnu a znovu si uvědomím, že jsem přinesla kousek quiche i dortu pro jejího dávno zesnulého přítele. Ne, ani Edie se ze své osobní tragédie úplně nevzpamatovala – ale zřejmě přišla na způsob, jak žít dál. Možná bych to její řešení úplně nemusela přebírat. Ale možná je právě tohle ten důvod, proč mi ji osud postavil do cesty – bude mou duchovní průvodkyní po pokaženém, ale i tak žitelném životě. „Copak se ti stalo, jestli se tedy můžu zeptat?“ zeptá se tiše a pohodlně se opře v křesle, aby mi dopřála dost prostoru. „A klidně mě můžeš okřiknout, abych si hleděla svého.“ „Ne, ne, to je dobré… možná si o tom s někým potřebuju promluvit. A co by se vlastně mohlo stát horšího, že?“ Po téhle otázce Edie povytáhne obočí, což mě rozesměje. Ale zároveň pláču. Obojí naráz, což je dost matoucí. „Stalo se to, když mi bylo sedmnáct,“ vysvětluju a dívám se k oknu, které míří na hlavní ulici vedoucí přes celou vesnici. Možná se dokážu přinutit, abych jí o tom vyprávěla, ale rozhodně se přitom na ni nedokážu dívat. Zvládnu to, jenom když nějak budu předstírat, že nahlas mluvím do prázdné místnosti. Tak se dívám ven na padající sníh a kolemjdoucí, kteří se choulí do zimních kabátů. „Bylo mi teprve sedmnáct a byla jsem hrozně zamilovaná. Tak jak se člověk zamiluje jenom v tomhle věku – naprosto, úplně a totálně. Vždycky jsem byla tak trochu… no, diplomaticky řečeno ‚náročná‘. Nikdy jsem nedělala, co jsem měla, i když to náhodou bylo něco, co jsem i dělat chtěla… jako bych přirozeně šla proti proudu. Vždycky 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517110
Svátky v Kavárně nových začátků
mi připadalo, že nikam nezapadám, dokonce ani do vlastní rodiny, a pak, když jsem potkala Shauna…, tak jsem najednou někam zapadla. Prostě jsem si díky němu připadala celá. Něco takového člověk v tomhle věku hledá… vlastně možná v jakémkoli věku, vlastně nevím… Tak jako tak, abych to zkrátila, po pár měsících jsem přišla do jiného stavu. Když se teď ohlédnu, je mi jasné, že jsem byla idiot. Že jsem s ním neměla spát, vlastně s nikým, protože jsem byla ještě dítě. Ale samozřejmě jsem ho milovala, považovala jsem se za dospělou, Laura s Davidem byli tak šťastní a já si říkala, že bych mohla prožít to samé. Takže, no jo, byla jsem pitomá. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem si myslela, fakt jsem byla tak hloupá, že jsem si myslela, že z toho Shaun bude mít radost. Že si spolu najdeme malý byt, že uteču od své rodiny a že toho človíčka vychováme v dokonalé harmonii. Že s roztomilým kojencem budeme jezdit po festivalech, já budu vyrábět hummus a on si najde nějaké úžasné zaměstnání – bude třeba dělat strážce parku nebo tak, a prožijeme skvělý bohémský život. Shaun totiž tenkrát byl dost nezávislý – dokonce měl kroužek v nose dřív, než se to dostalo do módy, tak jsem si říkala, že by mohl vyznávat i nezávislý životní styl, nejen způsob oblékání. Že se mu moje praštěná a bláznivá vize naší budoucnosti bude zamlouvat stejně jako mně.“ Pak se na chvilku odmlčím, protože musím. Ty vzpomínky dál zůstávají hrozně skutečné, pořád ještě to bolí, jako by se mi to dělo znovu. Fantomová bolest. Potkali jsme se v parku poblíž našeho domu. On přinesl cider a cigarety, protože očekával večírek. Já přinesla těhotenský test a čekala jsem oslavu. Čekala jsem, že mě sevře do mužného objetí a pronese 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517110
Debbie Johnsonová
větu, kterou by určitě řekl kluk v nějakém filmu: „Neměj strach, Becco, miluju tě – společně to všechno zvládneme!“ nebo něco v tom stylu. On ale místo toho jenom zbledl. Nalil do sebe půl lahve cideru. Roztřesenýma rukama si zapálil cigaretu. A řekl: „Budeš se toho muset zbavit. Kdyby to zjistil táta, tak by mě zabil.“ Dokonce i teď, po všech těch letech, cítím, jak mě ta slova zranila. Ještě teď, když tu jeho naprosto přirozenou pubertální reakci na děsivou zprávu dokonale chápu a vlastně jsem mu ji odpustila, se mi z toho svírá žaludek. To odmítnutí, které mě udeřilo jako facka, zmatek, hrůza, když mi konečně začalo docházet, jak se věci mají. Nárazové vlny, které mnou procházely, když jsem zjistila, jak obrovský je rozpor mezi mými očekáváními o tom, co se stane, a mezi tím, co se skutečně děje. Stále ještě si vybavuju strach a osamělost, když jsem se dívala, jak jde pryč a volné džíny mu visí na hubených bocích. Ztratil se mezi houpačkami a kruhovým objezdem v oblaku dýmu z lehké marlborky. Byl to ještě kluk. Vlastně mu to nemám za zlé. Teď už ne. Ale tenkrát? Tenkrát mi připadalo, jako by se mi rozpadl celý svět. Jako bych už se nikdy neměla nadechnout. Jako bych nejradši umřela. „Ale ten váš malý byt jste si asi nenašli, viď?“ ptá se Edie, čímž mi připomene, že nejsem sama. Minimálně fyzicky. „Ne, nenašli. Vlastně už jsem s ním pak nikdy nemluvila. Ve škole se mi vyhýbal, rozešel se se mnou přes esemesku a za pár dnů si našel novou holku. Bylo to brutální. Asi bych se z toho nakonec vzpamatovala, všechny se nakonec vzpamatujeme – jenomže já nebyla jenom opuštěná, ale taky těhotná. V úplně všech směrech jsem se 100 Ukázka elektronické knihy