/ 98 / Kancelář prezidenta republiky poté ve svém návrhu využila zejména kategorii „místní správy“ k definici dalších oblastí, které hodlala vyčlenit pro autonomní správu a zákonodárství. Patřilo k nim „stanovení hlavního města, barev, znaku, úřední pečetě P. R. pro dobu přechodnou, složení, jednání, práva vol. do sněmu P. R., podrobnosti o vyhlašování zákonů sněmu P. R., hosp. a finance vyhražené P. R., záležitosti týkající se výlučně hospodářství obcí, okresů, žup, věci stavební, požární, chudinství, zařízení lidumilná, zdravotní, bytová, sociální a dopravní“.237 Žatkovič ve funkci setrval pouze do konce dubna 1921, neboť již v březnu 1921 podal nadvakrát demisi (první prezident Masaryk nepřijal) a hodlal odjet zpět do USA. Demisi podal nejen z důvodu odmítnutí jeho návrhu na širokou podkarpatoruskou autonomii, ale i z důvodu příliš velké faktické moci viceguvernéra. Zmiňoval i problémy s uspořádáním obecních, popřípadě i parlamentních voleb.238 Do tisku nicméně pronikla informace o tom, že uvažuje o rezignaci, teprve 20. dubna, a to v souvislosti s audiencí, kterou deseti politickým zástupcům pěti rusínských a maďarských politických stran z Podkarpatské Rusi přislíbil prezident Masaryk.239 Jednání s Masarykem a také s ministerským předsedou Černým se však ve dnech 22. a 23. dubna kromě otázky voleb mělo zabývat i dořešením otázky hranic, včetně vymezení hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem, urychlením voleb do sněmu a zvýšením počtu zástupců Podkarpatské Rusi v Národním shromáždění. Ostatně obsah jednání s čs. ústavními představiteli zprostředkoval viceguvernér Ehrenfeld.240 Tento vývoj a zejména neuspokojivé výsledky jednání podkarpatoruské delegace v Praze, když byly zejména odmítnuty návrhy na zvýšení navrhovaného počtu zástupců v Národním shromáždění, tj. 9 poslanců a 5 senátorů, a kdy ministerstvo vnitra naopak v červenci 1921 přišlo s další verzí zákona o provedení autonomie Podkarpatské Rusi, urychlily Žatkovičovu re237 238
239 240
Citováno dle M. Dudová: Právní postavení Podkarpatské Rusi za první republiky, s. 38. Grigorij Žatkovič rezignací hrozil již koncem února a poté znovu 13. března 1920, hodlal odjet do USA. Lidové noviny, 21. 4. 1920. Požadavky Podkarpatské Rusi, Lidové Noviny, 23. 4. 1921 a Zástupci Podkarpatské Rusi v Praze, Tamtéž, 24. 4. 1921.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517006
/ 99 / zignaci. Ehrenfeld poté ve smyslu výše zmíněného vládního nařízení o změně generálního statutu převzal i pravomoci guvernéra. Zajímavé je, že právě v době jeho působení dostával pokyny nejen od vlády, ale i od prezidentské kanceláře.241 Podílel se poté na konsolidaci poměrů, a to až do prosince 1923, kdy v souvislosti s nakonec neprokázaným korupčním skandálem podal i on demisi.242 Žatkovičův odjezd do Spojených států však situaci Československa zkomplikoval na mezinárodním poli a v rusínské americké komunitě, neboť právě bývalý guvernér otevřeně říkal a publikoval názory o nesplněných československých závazcích autonomii Podkarpatské Rusi nejen přiznat, ale také skutečně realizovat. To se plně projevilo zejména v průběhu sjezdu amerických Rusínů v Pittsburghu 28.–29. listopadu 1922.243 Provedení autonomie nebylo jen československou vnitřní ústavní záležitostí. O osud pařížských mírových ujednání se totiž zajímaly dohodové velmoci, a jak ještě uvidíme, i Společnost národů. Nebylo tak náhodou, že britský Foreign Office v roce 1923 pověřil svého bratislavského konzula R. Smallbonese, aby začal systematicky shromažďovat informace o situaci na Podkarpatské Rusi.244 Zde jej zaujala otázka nevyhraněné definice obyvatelstva, kdy existoval proruský a ukrajinský proud a svoji roli podle Smallbonese hrála i náboženská otázka. Hrozilo, že situace v nejvýchodnější části Československa povede ke stížnostem podávaným ke Společnosti národů; v případě Podkarpatské Rusi šlo nicméně podle britské diplomacie o specifický problém nenaplňování autonomie, i když si zároveň uvědomovala (podobně jako aparát sekretariátu Rady Společnosti národů) složitou politickou, ekonomickou, náboženskou a sociální situaci na tomto území, což československá vláda využívala jako argument pro odložení realizace autonomie garantované ústavou. Krokem k uklidnění situace tak bylo jmenování nového guvernéra 14. listopadu 1923. Stal se jím respektovaný rusínský politik a advokát Antonín Beskid, který se podílel jak na vytvoření rusínské Národní 241 242 243 244
J. Rychlík – M. Rychlíková: Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946, s. 60. Viz A. Vyskočil: heslo EHRENFELD, Petr. J. Rychlík – M. Rychlíková: Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946, s. 59. Viz zejména souhrnné roční zprávy za rok 1923 a 1924, kde byla zprávám bratislavského konzulátu o Podkarpatské Rusi vyhrazena zvláštní část, TNA, Londýn, FO 470/12.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517006
/ 100 / rady v Prešově, která se spojila s tou užhorodskou, tak i na vyjednávání podmínek připojení Podkarpatské Rusi k Československu v Paříži.245 Působil i mezi Rusíny ve Spojených státech amerických, a i to bylo jeho kvalifikací pro nahrazení prvního guvernéra ve funkci, která nebyla více jak dva roky formálně obsazena. Jeho pozici posílilo i to, že jej navrhl sjezd pěti podkarpatoruských stran, mezi nimi i republikánské agrární strany, který se konal v Mukačevě dne 22. července 1923. Svaz těchto stran podal následně vládě memorandum, ve kterém žádal, aby byla provedena autonomie Podkarpatské Rusi a byly vypsány volby jak do obecních a městských zastupitelstev, tak i do Národního shromáždění republiky, a poté i do autonomního sněmu. Viceguvernérem byl v roce 1924 jmenován A. Rozsypal. 16. března 1924 se konaly první volby devíti zástupců Podkarpatské Rusi do Národního shromáždění (volební kraj XXII.) a předseda poslanecké sněmovny mohl přivítat 8. dubna poprvé poslance za toto území246 na půdě československého parlamentu.247 „Do schůze“ poslanecké sněmovny se tak dostavili poslanci Andrej Gagatko, József Gáti, Endre Korláth, Ivan Kurťak, Ivan Mondok, Jaromír Nečas, Nykolaj Sedorjak a Emanuel Šafrank. Po neúspěchu celostátních vládních stran s výjimkou sociální demokracie, kterou zastupoval Nečas, vyhráli volby na tomto území komunisté, kteří pak měli v poslanecké sněmovně 4 zástupce. Tomášek je uvítal slovy, že přicházejí jako „zástupci nejvýchodnější části naší republiky, krásné Podkarpatské Rusi, jejíž zástupci ve chvílích rozhodných samostatně a dobrovolně prohlásili připojení k naší republice a utvořili s námi po převratu jednotný, nedílný stát, jehož samosprávné území Podkarpatské Rusi zůstává nedílnou součástí“. Vyjádřil též „opravdové porozumění pro oprávněné snahy, tužby a požadavky, jež z Podkarpatské Rusi přinášejí a jež zde budou také tlumočiti“.248 Toto Tomáškovo prohlášení bylo nicméně poněkud alibistické, zvláště když většina poslanecké sněmovny na minulé schůzi zamítla návrh J. Skaláka na zařazení programového prohlášení poslanců za Podkarpatskou 245
246 247 248
Viz hodnocení jeho politické činnosti v rozsáhlém nekrologu uveřejněném v Lidových Novinách, 17. 6. 1933. K tomu viz Z. Konečný: Zástupci Podkarpatské Rusi v Poslanecké sněmovně, s. 121–122. Stenoprotokoly z 258. schůze Poslanecké sněmovny, úterý 8. dubna 1924. Tamtéž.
Ukázka elektronické knihy