jeho revizi a dokumenty popsat formou krátkých regestů podle jejich uložení v soupisu nazývaném Registrum desíti truhlic, do kterýchž jsou složeny privilegia Království českého. Regesty byly nejprve vytvořeny česky (1501) a vzápětí přeloženy do němčiny (1503). Ustanovená komise v čele s královským hofmistrem Vilémem z Pernštejna svěřila soupis Matoušovi z Chlumčan, který českou verzi soupisu „privilegií Koruny a Království českého“ opatřil zcela mimořádnou předmluvou určenou „nejjasnějšímu knížeti a pánu, panu Vladislavovi, uherskému, českému etc. králi a markrabí moravskému etc., králi a pánu, pánu mému dědičnému a milostivému, i ke vší obci slavného Království českého“. České stavy tak nejen králi, ale i veškerým stavům předložily základní státoprávní dokumenty a listiny, které mimo jiné zrcadlí rozsah České koruny, jenž by měl být dodržován či případně obnoven. Obě varianty soupisu byly v následujících desetiletích mnohokrát opsány, zřejmě nejen k účelům administrativním, ale i více méně soukromým, jako projev státoprávního uvědomění české šlechty, jejíž nejednu knihovnu Registrum zdobilo.49 Existence a obliba soupisu je tak jedním z důkazů životnosti České koruny v raném novověku. Co se integrace uvnitř České koruny týče, byla realita trochu odlišná. Stavy se totiž neformovaly na bázi celokorunní, ale na principu partikulárního, zemského stavovství, čímž byla svébytnost jednotlivých zemí České koruny nejen zachována, ale v politické rovině ještě posílena. Navíc prakticky nevznikly žádné celokorunní stavovské instituce, protože tzv. generální stavy se scházely nepravidelně a z rozhodnutí krále. Ani české stavy po nich nevolaly, protože se samy považovaly za reprezentanty stavů celé České koruny stojících nad stavovskými obcemi ostatních zemí, což ony tak nevnímaly a nerespektovaly. Postoj českých stavů se opíral o přesvědčení, že pokud je Česká koruna institucí nadřazenou králi, pak jsou české stavy za ni spoluzodpovědné, neboť pouze české stavy mohou krále volit a případně ho zastupovat. Z tohoto titulu také volaly po zachování celistvosti České koruny a její neměnnosti.50 Vedlejší země svou sounáležitost s Českou korunou nepopíraly, ale příslušnost ke Koruně chápaly více v dynastické rovině: cítily se být zodpovědné panovníkovi a jeho úřadům, nikoli českým stavům a jejich orgánům. Na druhou stranu tato na první pohled křehká pouta udržela
49
50
V současné době se pracuje na edici české i německé podoby Registra. Doplňující studie viz Lenka Bobková a kol.: Spolu i vedle sebe. České stavy a stavy zemí České koruny na prahu raného novověku, Praha 2022, v tisku. Archiv český, III, č. 30, s. 459–461.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516996
Českou korunu přes opakovaná nebezpečí rozpadu. Zůstala však nadále poměrně volným sdružením zemí pod vládou jednoho panovníka, pro něž se v raném novověku používá pojem konglomerátní stát,51 pro pozdní středověk se mi jeví jako výstižnější alternativní název politicko-teritoriální unie. Spojení dvou korun, uherské a české, v roce 1490 se ukázalo jako nosné a přetrvalo staletí. Pod vládou jednoho panovníka se ocitly dva státní celky vybudované ve středověku, které sice společně, ale se zachováním vnitřní integrity a vlastních politicko-společenských struktur vstoupily do raného novověku. Další krok k integraci středovýchodní Evropy vzápětí učinili Habsburkové, ale to je již jiné téma.52
Závěr Vznik Koruny království českého byl výsledkem soustředěné snahy prvních Lucemburků na českém trůnu o rozšíření Českého království. Vytvořili politicko-teritoriální unii, kterou Karel IV. z pozice římského krále a císaře zajistil státoprávně jako součást Svaté říše římské. Česká koruna byla vybudována na středověkých základech, jimž byl vlastní svazek zemí, které měly společného panovníka, ale zároveň si uchovaly vnitřní svébytnost. A v těchto mantinelech probíhalo i formování zemských stavovských obcí a jejich politického uvědomování. Přes značnou volnost daných pout přežila tato unie několik krizových období, jimž byla od konce 14. století vystavena. Do všech dalších „integračních“ projektů 15. století vstupovala jako celek reprezentovaný osobou českého krále a uznávaný i zemskými stavy. Takovou zůstala i po nástupu Habsburků na český trůn. Postupně však ztrácela na soudržnosti mimo jiné i díky nově ustaveným centrálním institucím a úřadům sídlícím ve Vídni, zmenšovala se teritoriálně (1635 odpadly Lužice, 1742 většina Slezska), ale striktně vzato de iure přestala existovat až po vzniku Československé republiky (1918).
51 52
Harald Gustafsson: The Conglomerate State. A perspective of State Formation in Early Modern Europe, Scandinavian Journal of History 23, č. 3–4 (1998), s. 189–213. Joachim Bahlcke: Corona, corpus, constitutio, confoederatio. Verfassungsideen und Politikmodelle im spätmittelalterlich-frühneuzeitlichen Böhmen, Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 113 (2005), s. 90–107; Idem: Der Verhinderte Unionsstaat. Der böhmische Länderverband des Spätmittelalters und frühen Neuzeit aus der Sicht des Markgraftums Oberlausitz, in: Die Oberlausitz und Sachsen im Mitteleuropa. Festschrift zum 75. Geburtstag von Prof. Dr. Karlheinz Blaschke, ed. Martin Schmidt, Görlitz – Zittau 2003, s. 11–28.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516996
Reintegrace démonického zvrhlíka do společnosti zbožných křesťanů aneb příběh Roberta Ďábla Martin Nejedlý
Řada literárních děl středověku spřádala zápletku kolem vyloučení hlavní postavy ze společnosti k jejímu potupnému okraji či na samou hranici živočišné říše. Vyústěním příběhu mohla být zasloužená reintegrace mezi zbožné křesťany a případně i do dvorských kruhů. Hrdinové vyprávění dosahovali takového návratu vroucnými modlitbami, pokorným pokáním, nezištnou pomocí chudině, zakládáním klášterů, rytířskou ochranou těch nejslabších a někdy též bojem proti nevěřícím. O konečné reintegraci do křesťanského společenstva rozhodoval Bůh. Nebeskou bránu otevřel buď zázrakem, nebo prostřednictvím zbožné osoby, nejčastěji poustevníka.
Tři skladby o rytíři Robertovi a jejich děj Pro Karla z Valois (1270–1325), bratra francouzského krále Filipa IV. Sličného a otce Blanky z Valois, vzniklo hned několik literárních děl s tímto tématem.1 Líčila trnitou životní pouť rytíře Roberta, zrozeného s pomocí samotného ďábla. Tento příběh o vyloučení hrdiny z křesťanské společnosti a jeho strastiplné reintegraci zveršovali dnes neznámí, ale nadaní básníci, blízcí francouzskému královskému dvoru. Karel z Valois rád četl, ovládal ovšem jen základy latiny, proto si dával knihy sepisovat v tehdejší francouzštině. Námět o Robertu Ďáblovi ho zjevně zaujal,
1
Základní monografii o osobnosti Karla z Valois sepsal Joseph Petit: Charles de Valois (1270–1325), Paris 1900.
100 Ukázka elektronické knihy