jako motivace. Přece jen to jsou autisti, a jestli jim aspoň něco dává na světě smysl, je to cestování vlakem. No a kou pání v rybníce slouží mimo jiné k tomu, aby odmočili špínu. S Michalem si nikdo nechce moc hrát, takže se tu tro chu nudí. A to jsme teprve na začátku. Za normálních okol ností by mě to tolik nevzrušovalo, ale pokud se bude nudit, mohl by hledat zábavu třeba v mlácení Davida. Nespouštím z Michala oči. Hlídám ho na každém kro ku, i když nejsem zrovna ve službě. Michal se chová pří kladně, protože o tom ví. „Ty mě pozoruješ, pane Martine. Nic se mi nestane.“ „Ani nikomu jinému,“ dodám. „To je dobře,“ odvětí jakoby nic a vrátí se ke svým letá kům, které vítr roznesl po celé zahradě. Možná není ani v mých silách se tu donekonečna o něj starat. Cítím vyčerpání. Potřeboval bych strávit čas taky s někým jiným, ale kdo by si Michala vzal? A kdo by ho taky uhlídal? Ať se rozhodnu jakkoliv, nakonec to stejně odseru já. Porady jsou na táboře každý den. Tím se logicky stávají zbytečnějšími a nudnějšími. V podstatě si akorát shrneme, co jsme ten den dělali a co plánujeme na ten další. Tereza by se ráda vydala na celodenní výlet po hřebenu místních hor. Malí autisti by se šli s Markétou koupat do rybníku a ona by si vzala ty starší. „A neztratíš se?“ zeptal se jí ředitel. Tereza připustí, že by byla raději, kdyby šel ještě někdo s ní, ale že to klidně zvládne. „Martin by mohl vzít Michala,“ pokračoval ředitel v úvaze. „Stejně se tu začíná nudit a taky ho potřebujeme trochu utahat.“ Nevím, jestli teď myslel Michala, nebo mě. Seděl jsem dva metry od nich a poslouchal, jak se baví o mně beze mě. Nikdo se mě na nic nezeptal. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516976
„Co ty na to, Martine?“ padla otázka, když už bylo o všem rozhodnuto. Vlastně to nebyl úplně špatný nápad. Stejně jsem potřeboval nějakou změnu a částečně jsem doufal, že by Tereza nemusela být taková kráva, když se nebude mít před kým předvádět. Ležím na posteli a dívám se do stropu. Když se nepatrně hnu, postel vydá pokaždé nějaký zvuk. Mám po směně. Na chodbě slyším kolegy, jak se domlouvají, co se bude večer dít. Vypadá to na karty a pár lahví prosecca. Holky ale chtějí jít ještě do sprchy, v noci už na to nebudou mít energii. Já už jsem umytý. Voním kokosem. Jejím kokosem. Veroničiným kokosem. Vzpomínal jsem na to ráno, kdy jsem vstal dříve než ona. Chtěl jsem, aby měla klid a prostor si vše sbalit. A hlav ně jsem si nedokázal představit, že bych se díval, jak si balí své věci a odchází. Podle různých vztahových příruček v sobě nosím ne dořešené problémy. Podle sociálních sítí jsem jen debil. Přemýšlím, k jaké pravdě se přiklonit. Představuju si, co bych asi tak dělal, kdyby mi teď Ve ronika napsala. Odepsal bych? Ignoroval bych ji? Jakmile mi dojde, co bych odpověděl, raději se přidám k ostatním. Karty a prosecco. Co víc k životu dnes potřebujete? Večerní zábava v altánku byla díky vínu už v plném proudu, ale nebyl problém se přidat. Tereza se postarala, abych je v promile alkoholu všechny brzy dohnal. Byl jsem jí za to vděčný. Možná že kdyby nebyla zakomplexovaná blondýnka s velkýma prsama, respektive kdyby se na ni všichni nedívali jen jako na prsatou roztomilou blondýn ku, byla by celkem fajn. Ale není. Ví, že musí hrát svoji roli, kterou jí kdysi dávno někdo přiřadil. Hrajeme různé hry a nakonec i na kytaru. Já už patnáct let umím dvě písničky od Nirvany a pořád si s tím vystačím, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516976
abych udělal na někoho dojem. Dneska očividně na Terezu. Maky vedle ní leží jako kabelka. Myslím, že se tak ve sku tečnosti i cítí – jako něčí doplněk. Před spaním si nařídím budík na mobilu na sedmou. Budu spát pět hodin. Většina autistů už bude dávno vzhůru. V první půlce tábora jsou zvědaví, v té druhé už jen unavení. Veronika nenapsala. Určitě už spí. Úplně klidně spí. Mrcha jedna. Z toho by se jeden posral. Sama má nedořešené pro blémy. V duchu jí nadávám. Rychle usínám. Jsem unavený, opilý a smutný. Neexis tuje silnější analgetikum.
98 Ukázka elektronické knihy