silněji chvěl, až celé jeho tělo zachvátil horečnatý třes. Bolely ho končetiny a žaludek, přecpaný nedovařeným jídlem, udělalo se mu zle a měl pocit, že bude zvracet. Potácel se sem a tam kolem ohně, upřeně hleděl do plamenů, hlava si zmateně vybavovala, o čem byla řeč. Když onemocním a nebudu schopen pokračovat v cestě, divoši mi neprojeví žádnou laskavost. I vůči svým, kteří onemocní, předstírají lhostejnost. Otec Bourque mě varoval, že jestli se roznemůžu, musím to před nimi utajit. Musím být silný. Měl bych se pomodlit. Klížily se mu oči, přesto nutil svou unavenou mysl k modlitbě. Jenže místo toho upadl do dřímoty. Než se stačil skácet po hlavě do sněhu, trhnul sebou a chytil se. Jediné, na co teď dokázal myslet, byla chvíle, kdy jejich hostina skončí, divoši se nasoukají do svého přístřešku a on bude moci uprostřed teplých těl konečně upadnout do dlouhého spánku k smrti unavených a uniknout tak horečce a bolesti. Zítra musí vstát a pádlovat s ostatními. Zítra budou pokračovat v cestě.
▼ Neehatin se probudil. Natáhl ruku po váčku, do kterého si před usnutím strčil nějaké odřezky masa, jak bývalo po hostině zvykem. Podíval se otvorem ve vrcholu vigvamu a zjistil, že slunce už buší na dveře oblohy. Pomalu se najedl. Rozžvýkal maso a vyplivl chrupavku. Potom se protáhl kolem schoulených těl ostatních a opustil vigvam. Někteří už byli vzhůru. Zahlédl černé roucho klečet u řeky a oplachovat si krk a obličej. Šomina, Amantaša a Ugebemat řezali tyče na lov, jak jim řekl v noci. Vydal se k nim.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516953
„Sejdeme roklí a podíváme se po stopách,“ oznámil jim. „Potom půjdeme k těm vysokým stráním. Jste na to připravení, vy tupí zoufalci?“ „Myslíš si, že jsme losi a že budeme šplhat po dvaceti posranejch stráních,“ řekl na to Amantaša. „Neehatine,“ oslovil ho Ugebemat, „mluvili jsme spolu. Pověz mi jedno. Jsi toho názoru, že zaříkávání černého roucha přivedlo na ostrov losy? Minulou zimu a tu zimu předtím tady žádní nebyli.“ „Na protějším břehu je takový násep,“ uvažoval Neehatin. „Koncem léta tam voda sahá níž. Mohla se na něj zatoulat rodinka pitomých losů, a když se pak voda zvedla, zjistili, že uvízli. Zpátky to nešlo.“ „Tenhle chlap má tak skvělou hlavu, že by se z toho jeden posral,“ poznamenal Ugebemat a všichni se dobrosrdečně rozesmáli. Nicméně věděli, že jeho vysvětlení je to pravé. Dali přednost mému vysvětlení, pomyslel si Neehatin. Nechtějí ani uvažovat o tom, že jedli losy, které sem přivedlo zaříkávání nějakého normandského čaroděje. „Takže kdy vyrazíme?“ zeptal se Šomina. Pohlédl na Neehatina s úctou, ale nebyla v tom žádná náklonnost. „Vyrazíme hned,“ řekl Neehatin. „Děti na to tábořiště na druhém konci ostrova pošleme radši napřed. Ženy můžou jít za nimi s těžkými ranci a kotlíky. Kánoe vytáhneme tady.“ „Řekl jsi to té padavce černému rouchu?“ ptal se Šomina. „Posere se z toho.“ „Pitomý černý roucho,“ odpověděl Neehatin. „Nechte ho mně.“ „Když děti půjdou hned, měly by na tábořiště dorazit dlouho před setměním,“ řekl Ugebemat. „Je to jenom půl dne cesty, i pro ty malé.“ „Dejte jim něco, co ponesou,“ navrhl Neehatin. „Ať si ti malí sráči zvykají,“ ostatní se řehtali. Své děti milovali, ale měl pravdu. Musejí se naučit nosit věci.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516953
„Co Normanďani?“ řekl Šomina. „Půjdou s námi. Chci mít ty tupce před sebou, ne za zády.“ Nato Neehatin odešel a zamířil dolů k řece. „Nikanisi,“ zavolal. Černé roucho k němu přišel, usmál se a kývl hlavou, jak to Normanďani vždycky dělají, když se vyspí a pak se druhý den potkají. Černé roucho vypadal nemocně. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Neehatin. „Vypadáš, jako kdyby ses posral. Zasmál se a černé roucho se taky zasmál, ale jako vždycky se do toho nutil. Smál se, jako kdyby ho bolely zuby. „Ano, je mi dobře,“ řekl černé roucho. „Bylo dobré, že jsme se včera večer najedli toho masa.“ „A dneska najdeme další,“ prohlásil Neehatin. „V té rodince musí být pět losů. Zabili jsme jenom dva. Teď půjdeme po ostatních.“ „Jenže my bychom měli rozhodně pokračovat v cestě,“ řekl černé roucho. „Začalo sněžit. Mám z toho docela těžkou hlavu. Dnes musíme dál.“ „Ne, Nikanisi. Nejdřív zabijeme losy a sníme losy, a co nesníme, to vyudíme a vezmeme s sebou. Pak budeme spoustu dní rychle postupovat.“ Černé roucho váhal. Neehatin si na jeho čele všiml potu, který doprovází nemoc. „Neehatine, příteli,“ začal černé roucho a mluvil jako obvykle, jako malé dítě, které se právě naučilo svoje první slova, „jestli dnes musíte na lov, já tady zůstanu a odpočinu si.“ „Na to zapomeň,“ opáčil se smíchem Neehatin. „Na noc se utáboříme na stráních velký kus odtud. Stěhuješ se.“ „Ale co kdybych tady zůstal a počkal, až se vrátíte?“ Neehatin se podíval na nebe. Nebe nedávalo žádné znamení. Proč tu tenhle čaroděj chce zůstat? Hrozilo jim tam snad nějaké nebezpečí? „Ne,“ odmítl Normanďanův
100 Ukázka elektronické knihy