NENECHTE SE VYTOČIT
za nic nestojí, se přece může. Pokud žena dospěje k takovému závěru, pak bude v rychlém sledu následovat celá řada projevů sebedestruktivního chování. Bude se totiž chtít ujistit, že je skutečně zbytečná a že nikomu nestojí za to, aby se o ni staral, zajímal nebo ji chránil. Pokud je bezcenná osoba zneužívána, je přece všechno v pořádku a nic se neděje. Co je na tom špatného? Házet odpadky do koše je správné. Samozřejmě, že kvůli falešnému studu může tato žena také dojít k závěru, že na vině je ona sama, jelikož si sama vše způsobila. S tím se její ego dokáže smířit (Je to dosti podobné chabé útěše, kterou člověk pociťuje, když se dozví, že oběť nehody sama přispěla k jejímu vzniku: Vždyť hodně pil a byl to násilník! Všechno to dává smysl. Nebyl žádnou nevinnou obětí nezaslouženého osudu. Mohl si za to sám.). Duše chápe, že absolutní spravedlnost leží kdesi za závojem konečnosti, ale ego se stále snaží vyvozovat souvislosti a vymýšlet závěry, aby vysvětlilo nevysvětlitelné a odstranilo neexistující skvrnu hanby. Ne vždy existuje důvod, který můžeme v rámci naší omezené perspektivy pochopit. Jakmile jsme ochotni přijmout tuto skutečnost, přestaneme žít život zaměřený na jediný cíl – najít smysl nepoznatelného. Můžeme začít směřovat ke svobodě. Můžeme začít směřovat k životu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516867
Smiřte se s minulostí – navždy
14 Nikdy není pozdě na šťastné dětství
I když se za všech sil snažíme být laskaví a konat dobro, v naší sebeúctě stále zeje obrovská trhlina, kterou si neseme z dětství. Než začneme hledat konkrétního viníka, je důležité si připomenout, že i dítě, jehož rodiče dělají (teoreticky) všechno správně, může vstoupit do dospělosti s narušenou sebeúctou. Sebeúcta může být totiž zraněna například v důsledku studijních problémů, sociálních faktorů či zdravotních problémů; žádný z těchto faktorů však nemá tak velký vliv jako dospívání v rodině, kde rodiče trpí nedostatkem sebeúcty (a nemusí se nutně jednat o důsledek zjevného týrání). Citově strádat ale mohou i děti vychovávané v láskyplném a pečujícím prostředí, zejména tehdy, chovají-li se jejich rodiče přehnaně ochranitelsky. U takových dětí totiž potom každý neznámý či nepředvídatelný aspekt života vyvolává pocit strachu a hrůzy a způsobuje, že se před ním snaží chránit přehnanou sebejistotou či úzkostí. A strach je, jak víme, předstupněm hněvu. Z takových dětí pak vyrůstají dospělí, kteří jsou přehnaně citliví k odmítnutí, emocionálně křehcí a nemají žádnou sebedůvěru. Ačkoli je přehnaně ochranitelské chování jistě dobře míněno, obvykle svědčí o nedostatečné sebeúctě rodiče, která se může projevovat následovně: Rodič a) nesnese, aby se jeho dítě bálo nebo mu bylo ubližováno (projekce jeho vlastního strachu a nejistoty); b) bojí se, že ho dítě nebude mít rádo nebo se na něj bude zlobit, bude-li vyžadovat disciplínu; c) chce být svému dítěti kamarádem a je mu nepříjemné vystupovat před ním jako autorita;
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516867
NENECHTE SE VYTOČIT
nebo d) si přeje, aby na něm dítě bylo navždy závislé, a on si tak mohl zaplnit svou vlastní emoční prázdnotu tím, že se bude cítit užitečný nebo bude udržovat kontrolu nad životem svého dítěte.1 Kromě výše uvedeného se na množství sebeúcty dospělého člověka výrazně podepisuje i nedostatečné množství projevované lásky nebo prožívání intenzivního zmatku v raném věku. Pro egocentrické bytosti (děti) je snadné si vsugerovat, že rodiče svým chováním reagují na jejich nedostatky či selhání. Myslíte si, že by si nějaké sedmileté dítě dokázalo říct: „Jasně, táta má nějaké problémy v práci, takže si teď trochu ulevuje a vybíjí si vztek na mě. Ale to je v pohodě, já vím, že to se mnou nemá nic společného. Má prostě jen těžký den.“? Pokud se rodič na dítě zlobí, potomek přirozeně hledá chybu v sobě. Nastupuje hanba a stud. Rodičovský hněv si přeloží jako: „Nezasloužím si jejich lásku.“, což se brzy změní na: „Nezasloužím si ničí lásku.“ Jestliže k takovým závěrům dospěje dítě milujících rodičů (a věřte, že mnoho dětí k nim skutečně dospěje), oč snáze se asi s takovým názorem ztotožní týrané dítě? Pokud se nám v dětství nedostávalo rodičovské lásky nebo jsme měli pocit, že se nám život v důsledku prožitého traumatu nebo dusné domácí atmosféry vymkl z rukou, velmi pravděpodobně budeme po celý zbytek života marně toužit po lásce a přijetí. Děláme vše pro to, abychom jich dosáhli, ve skutečnosti je to však nemožné, jelikož to, co není rozbité, nelze opravit. Už jsme celiství. Vždycky jsme byli. Láska, kterou rodiče dávají dětem, je vymezena jejich vlastními limity, nikoliv limity jejich dětí. Jako děti nás ale nikdy nenapadne, že s námi to možná nemá nic společného. Je-li matka schopna lásky, bude milovat všechny své děti, dokonce i v případě, že by některé z nich někoho zabilo. Jestliže však matce tato schopnost schází, bude i to nejnevinnější a nejlépe vychované dítě vystaveno jejím ústrkům, protože není schopna dávat. I v dospělém věku nám může připadat
100 Ukázka elektronické knihy