a to výhradně v médiu snu. A teprve z tohoto vyvolení může nyní Descartes legitimně nárokovat nutnost metody. Metoda nevede k vědě ani k jejím základům. Věda je totiž v základu zjevením, omilostněním, excesem. A díky zjevení je osvětlena a legitimována i samotná metoda. 2.3.2 Sen dodatečně přináší a dodává „metodologické“ potvrzení a nadto ještě Bohem garantované, vnější ospravedlnění předtím nalezených fundamentů. Tím sen dále dosvědčuje, že coby takto snící je Descartes vyvolený a má skrze sen předestřenou cestu, po které se má v životě ubírat. K validitě základů zázračné vědy není zapotřebí ani subjektu, ani „myslícího já“, a vlastně ani žádné speciální metafysiky. Stačí jen mysl disponovaná k excesivnímu uchvácení enthusiasmem v médiu estetické a imaginativní (tzn. nediskursivní) zkušenosti snu. 2.3.3 Descartesovy mladické sny konstitutivně svědčí o komplementární souhře kompetencí imaginace, enthusiasmu, excesu, inspirace, zjevení, vyvolení, interpretujícího rozumu, (svobodné) vůle a víry zastoupené motivem modlitby a poutě do Lorety, jež jsou všechny potřebné pro jakékoliv skutečné, tzn. pravdivé poznání. Pravda poznání u mladého Descartesa nespočívá v žádné (sebe)evidenci myslícího subjektu představujícího si jakožto objekt ideje svých idejí, není založena v jisté a jasné racionalitě „ego cogito“. A už vůbec nejde o diskusi o existenci vnějšího světa, o kritériu evidence či jistoty v poukazu na klamavé smysly. Pravda poznání je naopak ryze estetickou událostí, estetickou inscenací zjevení. Vzájemné prolnutí uvedených kognitivních funkcí, které vedle sebe stojí jakožto stejně hodnotné a žádná není preferovaná na úkor ostatních, se nejlépe demonstruje na tom, když Descartes začne ještě během spánku sny interpretovat a bez jakéhokoliv přetržení, bez césury či změny módu přejde do bdělosti. Jakmile nahlédne, že se mu jeho pokus o výklad snů daří dobře, začne 96
ZÁZRAČNÁ V ĚD A
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516820
s gradačním sebepotvrzováním, které jde po následujících stupních: údiv (musí být první, protože je legendickým počátkem filosofování82 a Descartes při interpretaci prohlásí, že se „uchýlí k výkladům, které si vypůjčil z filosofie“), interpretace, zvažování, rozumění, pochopení až k tomu, že sám sebe přesvědčí, tzn. až k jistotě. Na konci výkladu zjevení stojí důkaz a přesvědčení o proroctví a vyvolení, o nichž Descartes nepochybuje ani ve stavu bdělém.83 U mladého Descartesa se tedy vyskytuje nikoliv racionální, nikoliv diskursivní deduktivní chápání typu gradace přesvědčení, když souvislost úspěšného výkladu vede skrze tuto gradaci k neotřesitelné jistotě. Tento metodicko‑epistemologický postoj mladého Descartesa je naopak estetickým aktem odkrývání, dedukování a ospravedlňování významu, který nestojí na předpokladu ani nepadá s předpokladem sebe‑myslícího subjektu. Estetický akt odkrývání významu spíše spočívá na excesivní disponovanosti lidské imaginace, tzn. na specifické ustrojenosti ke všímavosti a vnímavosti (lat. attentio) akcelerované enthusiasmem.
2.4 Mirabilis scientiæ fundamenta Co má sen tedy ospravedlnit a učinit pochopitelným? Základy zázračné vědy, které spočívají v následujícím: 1) hermetická souvislost všech věcí, a tedy i všech věd (lat. omnia in omnio), jak to ve snu Descartes vyjadřuje jednotou filosofie a moudrosti, tzn. teoretického vědění s praktickým jednáním, což je jinou podobou představy harmonia mundi operující v základu traktátu Compendium musicæ; 2) jednoduchost principů, tzn. jejich intuitivní, nikoli diskursivní uchopení všímavou vnímavostí (lat. attentio) reprezento82 Platón, Theaitétos 155 d 2. Aristotelés, Metaph. A 2, 982 b 11 sqq. (Aristotelés [1946], 38). 83 Zittel (2009), 65. P ars prima. M irabilis scientiæ fundamenta
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516820
vané snovým zjevením ve stavu excesivního uchvácení enthusiasmem na základě disponovanosti (lat. dispositio) k němu; 3) malý, tzn. co nejmenší počet principů, stejně jako v případě spisu Compendium musicæ; 4) spojitost pravdy, moudrosti a správného života, tzn. logiky a řemesla s teoretickým věděním, reprezentovanými Gocleniovým Slovníkem, a s životní praxí vedoucí k blaženosti, reprezentované Ausoniovou básnickou skladbou; 5) básnivost, imaginativnost a krása vědění reprezentovaná básnickou antologií; 6) základní (filosofickou) kompetencí pro (vy)nalézání pravdy je všímavá vnímavost (lat. attentio) a naladěná disponovanost mysli (lat. dispositio), jak už jsem to probíral výše v případě traktátu Compendium musicæ. 2.4.1 Zázračná věda ani její fundamenty nejsou žádnou metafysikou, a ani k žádné nevedou. K čemu mají vést, je dobrý život (lat. bona mens) konkrétního člověka. Druhým hlavním tématem Descartesových snů, vedle ozřejmění a pochopení základů zázračné vědy, totiž je proměna jednotlivého života právě v souvislosti s proměnou chápání toho, co znamená poznat, chápat, vědět a co znamená samotná pravda. Jak zázračná věda (motiv logický a kosmologický), tak jednotlivý život člověka (motiv eticko‑antropologický), jenž je touto vědou zasažen, uchvácen a disponován k (vy)nalézání (lat. inventio) pravdy, spočívají v transformativní gradaci. A ta nespočívá v ničem jiném než v proměně vidění sebe a světa, tzn. ve specifickém estetickém a imaginativním pojetí a postoji, který je původnější než klasické rozlišení na postoje teoretický a praktický. 2.4.2 A odtud je pak jedině srozumitelné, proč Descartesovy pozdější spisy jsou plné vyobrazení a proč jejich text není často než popisem „obrázků“. Protože Descartes nás chce naučit nejen 98
ZÁZRAČNÁ V ĚD A
Ukázka elektronické knihy