Je taky těžké připustit, že jsem Vika opustila v naději, že se mezi Maxem a mnou něco stane. To samozřejmě nebyl jediný důvod. Zpočátku se mi líbilo Vikovo nadšení, jeho spontánnost. Byl jiný, kluk z města, akční, moderní. Postupně se zklidnil, vyhasl… Po roce už mezi námi žádný žár nebyl a zbyla jen ta něžná soudržnost, která zůstane, když se zbytek vytratí. Vic zpohodlněl, a protože pohodlí je nepřítelem vášně a já nejsem z těch, kteří dokážou žít bez vášně… Pak se v posledních několika měsících objevovaly záchvaty žárlivosti smíšené se záblesky vášně, podobné posledním křečím umírajícího. Vic se snažil udržet si mě, udržet nás dva spolu. Čím víc se ke mně chtěl připoutat, tím víc mi ubližoval a tím víc jsem chtěla odejít. Kamkoli pryč z jeho objetí. Někdy přemýšlím, co by se stalo, kdybych ten večer po rozchodu s Vikem od Maxe tak nevystřelila. Kdybych byla trochu trpělivější. Kdybych Maxe lépe poznala. Spěchala jsem na něho a dneska už vím, že to je ten poslední způsob, jak z něho jde něco dostat. Musí cítit, že to vychází od něj. Což se mimochodem o pár týdnů později i stalo. Už jsem to ani nečekala. Seděla jsem si na rukou, abych mu nenapsala, protože po našem posledním setkání první krok z mé strany rozhodně nepřipadal v úvahu. Cítila jsem se dostatečně silná, abych odolala pokušení, taky jsem se za to trochu nesnášela. Pak jsem se jednoho rána probudila a viděla upozornění, že mám od něj zprávu na Facebooku. Štvalo mě, že mi napsal přes Facebook, protože jsem si nemohla pomoct a zprávu jsem si okamžitě přečetla a on to hned poznal. Taky •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516762
jsem věděla, že to byl důvod, proč mi napsal právě přes Facebook. Rozklikla jsem zprávu, ruce se mi třásly, srdce mi divoce bušilo. Byla dlouhá, což mě nepřekvapilo. Max byl, je, jediný kluk, kvůli kterému jsem nikdy necítila potřebu svoje zprávy krátit. Může se to zdát jako maličkost, ale hodně to o něm vypovídá. Max: Ahoj Camille. Ahoj Cam. Když ti říkám Camille, zní to hodně vážně a tahle zpráva bude vážná, ale myslím, že nás to nerozhodí. Možná se ti zdá sakra troufalé, že používám výraz „my“, když jsem během našeho posledního setkání tohle „my“ tak hrubě odmítl. (Vždycky jsi mi říkala, že jsem tak trochu chvastoun, aspoň to teď nebude jiné.) Chtěl jsem ti napsat už od toho večera, ale nemohl jsem najít ta správná slova. Nevím, jestli tě potěší, že ti píšu. Po tom, jak jsem byl zbabělý, si teď dost troufám. Poslyš, já vlastně nevím, co ti mám ještě říct, nebo spíš nevím, jak ti to mám říct. Vím jenom, že mi chybíš. Vic taky, ale myslím si, že s ním už to nenapravím. Je mi jasné, že to už není tvoje věc, ale pořád je pro mě tak trochu těžké vás dva od sebe v hlavě oddělit. Ale uvědomil jsem si (omlouvám se, že se k jádru •
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516762
věci dostávám tak pomalu), že je mi sice líto, že jsem ho ztratil, ale ještě víc je mi líto, že jsem ztratil tebe. Je to ujetý, protože se neznáme moc dlouho, no, mnohem kratší dobu, než znám Vika, ale je to tak. Upřímně, po tom všem, co se stalo, si nemyslím, že bychom mohli být spolu, ty a já… aspoň ne teď. Je to příliš velká zrada, je to prostě příliš všechno v moc krátkém čase. I tak bych tě chtěl vidět, mluvit s tebou… prostě bych tě chtěl mít ve svém životě. Můj život je lepší, když v něm jsi. Možná je to sobecké, možná ti to nestačí a možná je to tak, že jsem si moc domýšlel a ty jsi vlastně chtěla jen přátelství. Tím líp, jestli to tak je. (Zní to upřímně? Pracuju na tom.) Každopádně, tady to je. Chybíš mi. Rád bych zašel na kafe. Na pivo? Spíš na pivo, co? Zajdeme, na co budeš chtít. Nemusíme ani jít na drink, můžeme jít třeba na jídlo. Vidíš? Budeme dělat, co budeš chtít, Cam. Kéž bychom byli ještě na základce; hodil bych po tobě kouli z papíru, na které by stálo: „Chci se s tebou kamarádit, chceš?“ A bylo by tam k zaškrtnutí jenom „ano“, protože jsem cvok, ale vím, co chci. Tak… máš zájem? •
100
•
Ukázka elektronické knihy