„Nejsou tamhleto Rothschildovi?“ Neptá se nikoho konkrétního. „Jak zajímavé!“ Společnost otočí hlavy a sleduje příchod bohatého páru. Vtom mě něco napadne. Taková malá rebelie. „Studuju tady,“ odpovím na otázku, kterou mi právě někdo položil. „Hru na klavír,“ dodám důrazně. „Zrovna jsme mluvili o tom, že hudební talent se velmi často projeví už v útlém věku,“ objasní mi pan Thomsen. „Bylo to tak i ve vašem případě?“ zajímá Franka. Při pohledu do jeho očí se mi rozbuší srdce. Proboha, to snad ne, to si v žádném případě nepřeju. „Bylo mi pět,“ odpovím. „Procházela jsem kolem kostela a slyšela jsem hrát varhany. Nikdy jsem takovou krásu neslyšela, protože jsem nikdy předtím v kostele nebyla.“ Skupinka se na mě nechápavě zahledí, na lidi, co nechodí do kostela, tu nejsou zvyklí. „Lidé poslouchali dokonce i venku na ulici,“ pokračuju, ale paní Thomsenová mi znovu skočí do řeči. „Slyšeli jste o tom, jak moc peněz Rothschildovi darovali?“ Nikdo neodpoví a já napodobím její chování tím, že jí nevěnuji pozornost. „Vplížila jsem se dovnitř a vyšplhala po schodech,“ vyprávím dál, „což samozřejmě nebylo dovoleno. A tam jsem spatřila toho varhaníka. Neměla jsem ponětí, kdo to je, ale jeho hra mě uchvátila. Nemohla jsem z něho spustit oči.“ „Přes pět tisíc dolarů,“ vyhrkne paní Thomsenová. „Až později jsem se dozvěděla, že to byl Albert Schweitzer…“ Pro efekt se odmlčím. Potom dodám: „Od té chvíle jsem žadonila o klavír.“ Tím konečně vzbudím zájem paní Thomsenové, předtím jsem jí za něj nestála. Nevěřícně se na mě podívá. „Schweitzer nikdy nenavštívil Spojené státy.“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516760
„Žili jsme tehdy v Holandsku,“ vysvětlím. „Hrál Bacha.“ Po očku mrknu na Franka, který je zahleděný do růžové limonády ve sklenici. „Vaši rodiče mají také hudební nadání?“ zajímá pana Thomsena. „No… ne…, to opravdu ne,“ odpovím. „Ale nejsou to moji skuteční rodiče. Tihle mě adoptovali.“ Frank okamžitě vzhlédne a já spatřím jeho zkoumavý pohled. Co to do mě vjelo, že to říkám tak odvážně? „Ach, to je mi vás opravdu líto. Vaši skuteční rodiče zemřeli?“ zeptá se soucitně pan Thomsen. „Ne, o mém otci nikdo nic neví. A o své matce vím jen to, že mě prodala.“ Z očí paní Thomsenové vyletí blesk směrem k Frankovi. Její ústa nabývají tvaru úst mojí matky, což ve mně neprobouzí mé nejlepší povahové rysy. „A lidé, kteří mě vychovali, si mě koupili. Chci říct… adoptovali mě. Dost ráda bych zjistila, kolik za mě vlastně zaplatili.“ Všichni na mě zírají s otevřenou pusou. „Takže vy se vlastně jmenujete jinak,“ poznamená Frank. „Ano.“ „A jak?“ „No… na tom už nezáleží. Vše se událo bez mého vědomí. Byly mi dva roky.“ Vrhnu na paní Thomsenovou vyzývavý pohled. „Teď už je to pro vás dostatečně zajímavé?“ zeptám se. „To jsem předpokládala. Ale všechno jsem si to vymyslela.“ Skupina vybuchne smíchy. Paní Thomsenová je vyvedená z konceptu, slabě přikývne. Ale Frank mě sleduje ostřížím pohledem. Omluvím se a jdu pryč. Jsem na sebe docela hrdá. Když chci, taky dokážu ovládnout konverzaci. Frank mě dohoní. „Bylo to nutné?“ „Promiňte?“ „Takhle mou matku ztrapnit?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516760
„Takže vy uplatňujete dvojí metr?“ namítnu vztekle. Zastaví se přede mnou, ocitnu se v nebezpečné pozici. Nutí mě, abych se na něho podívala. „Proč jste tak rozohněná?“ „Možná proto, že vaše matka zapálila pod kotlem?“ K tomu nemá co říct. „Willy, já vám nerozumím.“ Koutkem oka zahlédnu Emmu, stojící o kousek dál. „Tak proč si nehledáte lepší společnost? Tady určitě najdete někoho, s kým si budete dobře rozumět.“ Otočím se k němu zády a jdu pryč. Pokud je otrávený, jsme si kvit.
99 Ukázka elektronické knihy