DANIELA KRIEN Že se Götz stane jejím mužem, věděla Brida okamžitě. Tehdy už nějakou dobu v Lipsku bydlela, nicméně zatím neměla byt plně zařízený. Když vstoupila do jeho prodejny, zacinkal zvonek. Chvíli byla se starým, restaurovaným nábytkem sama. Ceny byly na decentně umístěných lístečcích napsané rukou. Nejvíc se jí líbila dětská postýlka. Hlava a nohy byly pomalované květinami, barvy oživené jen místy. Byly to horské květy, hořec a protěž. Opatrně usedla na pelest, a přestože nutně dítě nechtěla, zauvažovala, že si tu postýlku koupí. Za zády zaslechla kroky. Pak stál před ní. Otřel si ruce do špinavých kalhot a pozdravil ji slovy: Ta postýlka bohužel není na prodej. V tu chvíli se setmělo. Spustila se průtrž mračen a do prosklené výlohy se opřela sprška krup. Brida vstala. Vidíte, to se stane, když se zlobím, odvětila Brida bez nejmenší stopy ironie v hlase. Pohlédl ven do nečasu a zpátky na ni. Jako by pomyslel na její moc. Ale potom se sotva znatelně pousmál. Nejprve očima, které se lehce zúžily, a nakonec i ústy. Brida to cítila po celém těle. Cosi se jí dotklo. Tlukot srdce vypadl z rytmu. Stála jako přikovaná. Ruce měla zbrocené potem. Kroupy bušily o sklo, dveře se rozlétly a zvonek se divoce rozcinkal. Do prodejny vstoupili další dva zákazníci. Magický okamžik byl tentam. Zatímco dvojici nabízel kávu a prodával dvě kavárenské tonetky, courala se prostorem. Později za ním vešla do dílny. Na velkém kusu kartonu tam stála skříň. Měla přírodní bílou lazuru, dvoje skleněné dveře a čtyři police. Přesně takovou Brida hledala. Götz se rozpovídal o pů98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516756
O L ÁSCE VÁ Ž NĚ vodu té skříně, jako by vyprávěl lidský příběh – že ji ve dvacátých letech postavili do chemické laboratoře jakési saské vesnické školy a od té doby byla téměř devadesát let němým svědkem proměnlivých dějin školní budovy. Po válce ve škole vznikl domov pro utečence, pak zase škola, dále institut dalšího vzdělávání učitelů a nakonec ubytovna. Většinu starého nábytku nebylo možné zachránit, byl ztrouchnivělý nebo napadený červotočem. Jen tato skříň stála sama v malé vyhřáté učebně orientované na jih, zakrytá a zakonzervovaná. Když ji Götz objevil, našel v ní sbírku zkumavek a skleněných baněk. Rukou přejel po dřevě a vyřkl rozhodně ne skromnou částku. Brida bez váhání odpověděla: Beru. Jakmile se vrátili do prodejny a probrali u pultu přepravu, ustal déšť stejně náhle, jako začal. Slunce pronikavě svítilo, místnost se rozzářila. Když se Götz zeptal na jméno a adresu a uslyšel Bridinu odpověď, pobaveně potřásl hlavou. Brida zopakovala, co řekla. Brida Lichtblauová? demonstrativně ukázal ven na svěží nebeskou modř. Ano, přitakala, Lichtblauová, jako světlá a modrá. A tak si poznamenal na papír její jméno a připojil za něj vykřičník.
* Götz jí skříň dovezl osobně. Do třetího patra ji vynesl po jednotlivých kusech. Na každý díl poznačil obyčejnou tužkou jeho pozici. Zadní stěna a boky se do sebe zasunovaly, celý kus nábytku si vystačil bez hřebíků a šroubů. Po půl hodině skříň stála. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516756
DANIELA KRIEN Zatímco si Götz myl v koupelně ruce, postavila Brida na kávu. Bylo léto, posadili se na balkon, shlíželi do zeleného vnitrobloku, slyšeli hlasy hrajících si dětí. Zajímalo ho, co dělá, a ona na to: Stanu se spisovatelkou. Z náprsní kapsičky košile vytáhl cigaretu a z kalhot zapalovač. Tím se člověk může stát? zeptal se. Ta otázka ji zmátla. Promiňte, dodal, nechtěl jsem být nezdvořilý. V podpaží se mu udělaly skvrny od potu. Upřeně na ni hleděl. Bridě připadalo, jako by jí pohledem vstupoval do hlavy, do každého závitu mozku, až do samého středu jejího já. Místo odpovědi na otázku se rozpovídala o dětství v Meklenbursku, studiu na myslivce, čtyřech semestrech lesního hospodářství na maloměstě nedaleko Drážďan a nečekaném přijetí na institut německé literatury. Studiu dala vale, vypověděla pokoj na privátě a přestěhovala se do Lipska. Povídka, s níž se ucházela o studium, se z ní jednoduše vyřinula. Jednou ráno si sedla a pustila se do psaní. Sebral ji proud, unášel ji, hnal ji dál a pak, po několika dnech, ji zase vyvrhl na pevninu a spolu s ní i hotovou povídku. To jsem měl na mysli, řekl Götz, přesně to. Když vstal s tím, že půjde, doprovodila ho až ke schodišti. Při loučení si hleděli do očí. Měl vřelý a pevný stisk ruky, pak ji strčil přes práh zpátky do bytu, zavřel dveře a políbil ji.
***
100 Ukázka elektronické knihy