trálně zavrže. Bob vyrazí vpřed, klusá po schodech, skoro jako by věděl, kam jde. Nemůžu si pomoct, ale zírám na obrázky na bíle omítnutých kamenných zdech, které míjíme. Série zarámovaných černobílých portrétů začíná dole na schodišti a pokračuje až nahoru jako fotografický rodokmen. Některé snímky jsou téměř úplně vybledlé, podepsal se na nich čas i sluneční světlo, ale ty novější – blíže k prvnímu patru – jsou v dobrém stavu, a dokonce mi připadají trochu povědomé. Tváře na nich však nepoznávám. A nemá smysl ptát se Adama, který v zrcadle nepozná ani tu svou. Všimnu si, že chybí tři rámečky. Na místech, kde dříve visely, zbyly jen vybledlé obdélníkové tvary a zrezivělé hřebíky. Na rozdíl od přízemí, kde je jen studená kamenná podlaha, se prostředkem schodiště táhne červený koberec, který drží na místě pomocí kovových tyčí. Když vystoupáme nahoru, ocitneme se na úzké podestě a před sebou spatříme čtvery dveře. Všechny jsou zavřené a vypadají úplně stejně, až na jedny, na jejichž klice visí červený nápis Vstup zakázán. Před nimi najdeme psí pelíšek s tartanovou dekou a na něm napsaný vzkaz podobný tomu, který jsme nalezli v kuchyni, když jsme přijeli: Zákaz vstupu psů do ložnice. Prosím. Doufáme, že se vám u nás bude líbit.
Slovo „prosím“ jako by pisatele napadlo až dodatečně a takhle osamoceně na samostatném řádku působí trochu pasivně agresivně, ale možná mu přikládám příliš velký význam. Bob si očichá pelíšek, zavrtí ocasem a spokojeně se na něj posadí, jako by byl jeho 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516752
vlastní. Můj pes netrpí separační úzkostí jako já a na rozdíl ode mě může spát kdekoli a kdykoli. „Tak, o psa je postaráno, a co my? Nebylo na tom vzkaze dole napsáno, že jedna z ložnic je připravená pro nás?“ zeptá se Adam. „Ano, ale nemůžu si vzpomenout která.“ „Existuje jenom jeden způsob, jak to zjistit.“ Postupně vyzkouší jedny dveře po druhých, ale všechny jsou zamčené, až ty poslední se s dramatickým skřípěním otevřou, čímž podtrhnou zvukovou kulisu schodiště. Spolu s kvílením větru venku to stačí k tomu, aby měl člověk pěkně nahnáno. „Někdo by to tady měl všechno pořádně promazat,“ poznamená Adam, rozsvítí světlo a já ho následuju do pokoje. To, co vidím, mě šokuje. Ložnice vypadá úplně stejně jako ta naše doma. Není to její kopie – nábytek je jiný, ale postel pokrývají stejné polštáře, deky a přehozy. A stěny jsou vymalované úplně stejným odstínem hnědošedé. Před pár lety jsem Adama chtěla překvapit, a tak jsem sama vymalovala – nikdy nezapomenu, jak moc se mu to nelíbilo. Oba chvíli jenom zíráme, neschopni pohybu. „Chápeš to?“ zeptám se šeptem. „Vypadá to tady trochu jako u nás –“ „Trochu?“ „No, my v Londýně nemáme vitráže.“ „Je to strašně zvláštní.“ „A taky nemáme stojací hodiny,“ dodá a má pravdu. Starožitně vyhlížející hodiny v rohu místnosti jako by sem vůbec nepatřily. Jejich tikání mi v uších zní stále hlasitěji. „Adame, myslím to vážně. Nepřipadá ti to celé trochu divné?“ „Ano i ne. Nejspíš se nechali inspirovat na stejném místě jako 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516752
ty. Nenakoupila jsi snad všechno zařízení do ložnice od jedné firmy, protože byla ve výprodeji a dostala jsi padesátiprocentní slevu? Zamilovala ses do obrázku ložnice na jejich letáku a koupila jsi doslova a do písmene všechno. Moc dobře si vzpomínám, když mi přišel výpis ke kreditce. Možná že ten, komu to tady patří, jenom udělal totéž.“ To, co říká, je pravda. Opravdu jsem se zamilovala do fotografie ložnice v prospektu a navzdory směšným cenám koupila téměř všechno, co tam bylo. Nejspíš není nemožné, že ten, kdo kapli renovoval, má podobný vkus. Je krásně zařízená, přestože je všechno tak zaprášené. V tu chvíli mi dojde, že na rozdíl od zbytku interiéru je ložnice dokonale čistá. Dokonce cítím vůni leštidla na nábytek. „Je tu čisto,“ podotknu. „To je snad dobře, ne?“ „Všude jinde bylo plno prachu a –“ „Co kdybychom vyměnili ty lampy, které máme doma na nočních stolcích, za tyhle?“ přeruší mě Adam a zapálí jeden ze staromódních svícnů u postele. V kapse měl krabičku zápalek, jako by věděl, že tu budou. Když začnou poblikávat a vrhat stíny po místnosti, nemůžu se ubránit dojmu, že vypadají jako vypůjčené z kulis Vánoční koledy. „Pořád mají zespodu přilepenou cenovku. Vypadají starobyle, ale musí být nové,“ konstatuje, když vezme jeden do ruky. „Celé to působí tak… neautenticky. Jako bychom byli ve filmu o našem životě a někdo jenom doplnil kulisy lacinými replikami originálů.“ „Já myslím, že jsou super.“ „A já si zase myslím, že jsou noční můrou hasičů.“ Otevřu další dveře a najdu koupelnu, která se té naší doma vů99
Ukázka elektronické knihy