v základu všeho ustavičného úsilí jako nepodmíněná substance, moc se stabilizuje v ustavičnosti svého sebe-přemáhání do ustavičnosti své přítomnosti („bytí“ – pozitivita). Jen tím, co je předběžně zjištěno, zajištěno, lze „pak“ disponovat, jen s tím „pak“ lze počítat a manipulativně (zhotovitelně) nakládat. Jen proto a jen tím, že Machenschaft je – v konstitutivní, nikoliv chronologické řadě – primárně či „nejprve“ umocňováním moci k zmocňování se a k zřizujícímu či představujíc-kalkulujícímu zajišťování (die Macht) jsoucna co do jeho ustavičné přítomnosti, jen proto může zároveň či „pak“ také vystupovat a být účinná jako vyhotovující zhotovování (machen) jsoucna jako jsoucího v celku. Moc, její disponování se k disponování mocí (umocňování se k moci), její sebe-přemáhání v každé mocenské pozici rozvrhuje intenzivní i extenzivní, tj. časo-prostorový rámec své působnosti (skutečnosti, uskutečňování). Moc má rozsah a dosah, dopad a limity, byť každá moc usiluje o to překonat a odstranit jakékoliv limity, čímž jim přitakává a potvrzuje je a klade vždy novou metu překračující právě dosažené mocenské stadium. Překonáním svých limitů, překonáním své negace, moc si zároveň vždy znovu klade tuto „svou“ negativnost v podobě nových limitů právě dosaženého stadia moci. Moc má svou účinnost, svou platnost, která vymezuje časový rámec „od–do“, „dříve–později“, „předtím–potom“, jež slouží jako parametry pro stanovování míry gradace a sebe-přemáhání moci. Moc si sama určuje podmínky, za kterých se v jejím rámci jsoucno může ukazovat a tj. být jsoucí. Moc stanovuje podmínky a povahu ustavičnosti a přítomnosti v sebou samou otevřeném intenzivně-extenzivním (časo-prostorovém) rámci pro ukazování se a podávání se jsoucna. Temporalita mocenského rámce má povahu tzv. „modalit“. Jsoucno má výhradně charakter „skutečnosti“, jež je výsledkem účinného působení a vynucování toho, čemu neodporuje být (neboli „možného“, jež je předpokladem „skutečného“ jakožto „přítomného“), za současného předpokladu garance
96
MOC, TE CHNIKA A VĚ DA
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516705
ryzí a nejvyšší formy „účinné skutečnosti“ neboli „nutného“.248 Intenzita neboli ustavičnost přítomnosti jsoucna odpovídá kladnosti a kladenosti „moci být“. Extenze neboli ustavičnosti přítomnosti jsoucna odpovídá míře odpovídání (adekvace, adekvátnosti) předpokladům umožnění kladení daného jsoucna do zjevnosti na způsob zajišťujícího, kalkulujícího disponování vyhotoveností zhotovenosti. Intenzita i extenze jsou rysy trvalosti, trvanlivosti, vytrvalosti, stálosti, stability, trvání, přítomnosti jak prostorové, tak temporální. Moc se (předchůdně) klade do vytrvalosti a klade jsoucno jako trvající a trvanlivé vzhledem k tomu, nakolik dané jsoucno je v souladu a odpovídá předpokladům možnosti kladení, tj. nakolik neodporuje kladení (nakolik je „možné“), nakolik přitaká své pozitivitě (kladenosti – nakolik je „skutečné“), nakolik nemůže nebýt (nakolik je „nutné“). Moc je nutkavostí vynucující kladení, moc je stanovování pozitivity, moc je odpírání negativity, odpírání záporu, vylučováním a absencí záporu (za současného kladení této negativity, aby se mohla moc nanovo sebe-překonávat) – moc je čirým sebe-kladoucím sebe-potvrzováním: moc je ustavičností přítomnosti, moc je bytím. Bytí ale nevystupuje v temporálních aspektech „bylo, je, bude, není“, nýbrž v silových charakterech modalit, jež jsou mírou (intenzitou a extenzí) pozitivity za současného vylučování negativity. Bytí vystupuje jako nápor pozitivity (anebo naopak jako její nedostatek, privace, absence čili negace, což je pak ovšem „nebytí“). Bytí vystupuje jenom jako klad, jako kladenost, jako pozitivita. Moc suspenduje temporální charaktery bytí ve prospěch charakterů silových.249 248
Bes. 187: „Wirklichkeit als Maßmitte der Modalität, das Mächtige – das Wirkende – das Seiende. Möglichkeit als Vorstufe und Notwendigkeit als Höchststufe der Wirklichkeit, aber beide jedesmal Modi der Wirklichkeit.“ Viz též Bes. 189.
249
B. Spinoza, Etika II. Prop. 44 (přel. K. Hubka): „K přirozenosti rozumu náleží uvažovat o věcech jako o nutných a nikoli jako náhodných.“ Cor. A: „Z toho plyne: závisí jen na naší představivosti, zda uvažujeme o věcech, které se vztahují jak k minulosti, tak k budoucnosti, jako o náhodných.“ Schol.: „Nikdo nebude také pochybovat, že i čas spadá do oblasti našich představ.“ Cor. B: „Náleží k přirozenosti rozumu postihovat věci pod určitým způsobem věčnosti.“ Schol.: „K přirozenosti rozumu náleží uvažovat o věcech jako o nutných … základem rozumu jsou … pojmy, které explikují vždy to, co je všemu společné, a které … neexplikují esenci žádné jednotlivé věci,
§ 3 . M achen s cha ft jakožto určení bytí jsoucího
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516705
Bytí určené ontologickým dynamismem „moci“ se rovná síle, se kterou dané jsoucno udržuje, klade a sebe-potvrzuje (uchovává) samo sebe ve své pozitivnosti. Bytí je schopností „být i nadále“, „být více než doposud“ neboli „trvat i nadále“. Být znamená „moci být“.250 Moc je identická s bytím, bytí je identické s mocí. Moc garantuje a zajišťuje ustavičnost přítomnosti (bytí) odporováním zániku, záporu a negativitě, kterou však moc vždy předpokládá a rovněž klade. Moc odporuje hlavně času jakožto střídě a souvislosti „bylo, je, bude, není“. Moc je kladením toho právě aktuálního za současného překonávání tohoto aktuálního směrem k dalšímu aktuálnímu in infinitum. Moc je současností (synchronicitou) kladení a přemáhajícího překonávání tohoto kladu. Machenschaft zajišťuje disponovatelné jsoucno, aby jím mohla manipulovat, aby s ním mohla počítat proto, aby takto zajištěné jsoucno bylo prostředkem dalšího disponování a vynucování sledu dalšího disponování dalším jsoucnem bez omezení. Machenschaft zajišťuje (klade, zmocňuje se – die Macht) jsoucno, aby toto jsoucno ustavičně dál podněcovalo ve vyhotovujícím, kalkulujícím zhotovování (machen), ve kterém se ale v první řadě – co do řádu konstituce – klade a potvrzuje samotná moc, s níž Machen schaft zajišťuje sebe samu a zmocňuje se sebe samé jakožto ontologického principu pro závazné stanovování významu „bytí“ jsoucna. Machenschaft tím, že se zmocňuje jsoucna (nechávajíc mu vystupovat pouze ve významu „zařízení“), umocňuje sebe samu k tomu, aby byla závazným ontologickým principem, kterým má být, neboli propouští se ke své bytnosti „být smyslem bytí jsoucího v celku“, neboli k tomu být ontologickým principem. Zajišťováním jsoucna klade moc sebe samu jako to, co je v základu všeho ustavičného a přítomného, klade sebe jako předpoklad umožnění jakékoliv ustavičné přítomnosti, takže Matedy které musí být chápány bez jakéhokoli vztahu k času, ale pod určitým způsobem věčnosti.“ 250
Historicky první explicitní identifikaci „bytí“ a „moci“ představuje Mikuláš Kusánský, srv. jeho spisek O vrcholu zření, přel. K. Floss, Praha: Vyšehrad, 2003. V uvedené publikaci jsou rovněž dvě kontextové studie od Karla a Pavla Flosse, jež upozorňují na předpoklady a další dějiny určení „bytí“ jakožto „moci“.
98
MOC, TE CHNIKA A VĚ DA
Ukázka elektronické knihy