Martin Charvát
rozlišení je pro nás však redundantní, protože na konci kapitoly se vrátíme k Schreberově roli v Anti‑Oidipovi. Prinzhorn nás zpravuje ještě o jednom důležitém motivu, a to, že pro nemocného psychózou „skutečný svět […] nemá žádný objektivní charakter, nýbrž mu pouze poskytuje materiál, který libovolně ve smyslu svého základního pudu zpracovává“ (ibid.: 229). Právě tento fakt, ve značně posunutém významu, zdůrazňují i Deleuze a Guattari.
Freudova interpretace „případu paranoie“ Freud byl se spisem Schrebera obeznámen, avšak osobně se s ním nikdy nesetkal. Napsal psychoanalytickou interpretaci, v níž se, na pozadí deskripce Schreberových symptomů, dostává k představení mechanismu paranoie jako takové. Jak nás spravují Laplanche a Pontalis, na konci devatenáctého století německá psychiatrie paranoiu považovala za velmi široký klinický typ, který zahrnoval mnoho forem chronických stavů založených na chybném (klamavém) pojímání reality (Laplanche, Pontalis 1973: 293). Emil Kraepelin, kterému bude v krátkosti věnována pozornost v případu „Vlčího člověka“, rozdělil paranoiu na dementiu praecox a paranoiu v úzkém slova smyslu. Bleuler nahrazuje termín dementia praecox pojmem schizofrenie, kdy paranoiu považuje za subkategorii schizofrenie. Freud si drží odstup od Bleulerovy klasifikace a souhlasí s Kraepelinovou distinkcí mezi paranoiou a dementiou praecox. Pro schizofrenii Freud navrhl termín parafrenie, který se ale obecně neujal (Dalzell 2011: 145). Freud, který se nikdy psychózou více nezabýval, zejména kvůli přesvědčení, že je koneckonců nevyléčitelná, na začátku své studie zdůrazňuje, že paranoici „prozrazují právě to, co ostatní neurotici skrývají jako tajemství“ (Freud 2012a: 300). Tento znak diference je velmi patrný právě na Schreberově díle, zatímco například Vlčí muž soustavně ve své vlastní biografii zamlčuje 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516686
IV. Kritika psychoanalýzy v dílech Anti‑Oidipus a Tisíc plošin
zásadní momenty ze svého života. Freud používá individuální případ Schrebera k osvětlení obecného fungování paranoie, avšak, na což naráží později Jacques Lacan, k paranoii přistupuje se stejnými koncepty jako k neuróze. Proto se ani zde nevyhneme Freudově kladení důrazu především na oidipovský komplex. Z Freudovy studie je zřetelné, že v prvé řadě považuje Schreberovy paměti za diskurz bytostně spojený s problematikou tělesnosti, respektive sexuality. Schreberovo tělo postupně procházelo proměnou, orgány mu odcházely z těla, musel protrpět mnoho strašlivých věcí, ale to vše, podle Schrebera, mělo posvátný cíl. Postupem času jeho bludy získaly „mystický a náboženský charakter, byl v přímém kontaktu s Bohem“ (ibid.: 303) a postupně si vybudoval velmi ucelenou a koherentní soustavu představ, zároveň však byl paradoxně schopen vykonávat rozličné praktické aktivity. Dokonce byl v osobní konverzaci galantní a dokázal živě diskutovat na různá témata, přičemž se zřetelně přikláněl k pevným morálním pravidlům. Schreber, jak víme, byl zpočátku z povahy svých bludů značně rozrušen, ovšem v konečné a rozvinuté podobě nemoci kolem roku 1899 u něj převládla myšlenka, že je předurčen ke spasení světa. V tomto ohledu dává samozřejmě motiv utrpení velmi dobrý význam; spása nikdy nepřichází bez dřívějšího utrpení. Freud podotýká, že přeměna na ženu byla primárním bludem a „na začátku se posuzovala jako vážné omezování a pronásledování a až druhotně se uváděla do souvislosti s úlohou spasitele“ (ibid.: 307). Zpočátku tedy byla proměna na ženu dávána do souvislosti se sexuálním zneužitím a Freud doplňuje, že psychoanalýza hledá kořeny každého neurotického či psychického onemocnění primárně v pohlavním životě dané osoby (ibid.: 319). Před propuknutím psychózy byl Schreber velmi zdrženlivý, co se týká názorů na sexualitu, ovšem v druhé fázi nemoci již zastává přesvědčení, že uspokojování pohlavní rozkoše je jeho úkolem, který ve svém důsledku umožňuje spásu lidstva. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516686
Martin Charvát
Freud počíná své „archeologické“ zkoumání tím, že zdůrazňuje moment, kdy si Schreber představuje, a je tím velmi vyděšen, že pohlavní styk pro ženu musí být velmi příjemný. Freud proměnu na ženu interpretuje jako „průlom homosexuálního libida, kterého objektem byl pravděpodobně od začátku lékař Flechsig, a vzpírání se proti tomuto libidóznímu puzení vytvořilo konflikt, z něhož vzešly chorobné jevy“ (ibid.: 330). Schreberovo manželství bylo bezdětné a Freud datuje první počátek propuknutí choroby do okamžiku, kdy Schreberova žena odjela na delší čas na dovolenou. Homosexuální tendence, která byla „držena na uzdě“ přítomností Schreberovy ženy, vypukla naplno a Schreberův psychický aparát se snažil se s tímto faktem vyrovnat. První fázi Schreberova onemocnění tedy Freud popisuje jako propuknutí homosexuální tendence a snahu o její represi. Ostatně právě proto, jak tvrdí Freud, je první fáze vyznačena přesvědčením o možném znásilnění či zneužití, které by bylo na Schreberovi vykonáno a které je dáváno do souvislosti s osobou Flechsiga (respektive s několika nervy, jež byly Flechsigovi odebrány). Proč je však Flechsig posléze nahrazen samotným Bohem? Freud má jednoduchou odpověď: Bůh je Schreberův otec. V tomto momentu Freudovi zcela jistě nahrává fakt, že Schreberovým otcem byl Gottlob Moritz Schreber, jehož hlavním tématem byla (harmonická) výchova mládeže, kdy dokonce i vydal spis nazvaný Domácí lékařská gymnastika, přičemž mnoho ze svých teoretických předpokladů uplatňoval i při výchově mladého Schrebera. Ostatně Freud velmi rychle přichází s tvrzením: „Takový otec určitě nebyl nevhodný na to, aby se v něžné vzpomínce syna, kterému ho tak náhle vzala smrt, neproměnil v Boha“ (ibid.: 337). Dále nás ani nepřekvapí, když se dočítáme, že se ocitáme v „důvěrně známé oblasti otcovského komplexu. Pokud se nemocnému boj s Flechsigem odhaluje jako konflikt s Bohem, musíme ho přeložit do infantilního konfliktu s milovaným otcem“ 98
Ukázka elektronické knihy