klubu se ozývala hra na klavír a povyk. Tančilo se tam. Přikradly jsme se, abychom se koukly z větší blízkosti. Na schodech stál důstojník. Podíval se na nás, přiložil si pistoli ke spánku a vystřelil si mozek na kmen borovice. Okamžitě jsme se utíkaly schovat za polní kuchyni a sledovaly jsme, jak z domu vyběhl muž s připravenou puškou. Chvíli na svého kamaráda čučel a pak mu z úst vychrstla snad všechna polévka, co v něm byla. Od polní kuchyně jsme se přesouvaly dál velmi pomalu, aby si nás nikdo nevšiml: Rili první, já za ní. Brzy jsme se ocitly nedaleko jejího domu. Zpoza hromady polen se vynořil voják s úplně sinalým obličejem, pak druhý, postřelený do ruky, třetí skučel, čtvrtý se tvářil jakoby nic. Daly jsme se na útěk a schovaly se za maliní. Ozval se výbuch, všude létala hlína a pršel štěrk. Rili chvatně přeběhla přes dvůr a schovala se za prostěradly na prádelní šňůře. Oběhla chlívek a rozbulila se. Kde je Aune, ptala se sama sebe. Zpovzdálí zarachotil kulomet. Rili si utřela nudli u nosu a zalezla do prasečího chlívku, já za ní. Lehly jsme si na suchou slámu jako na polštář. Schoulila jsem se Rili do podpaží. Hřálo stejně jako Katrino. Upíraly jsme na sebe vážné pohledy, skoro jsme tajily dech, a potom strach propukl v neslyšné hihňání. Burácení, třesk, praskot a skřípění těžkých pásových vozidel se ještě víc vzdálily, ozýval se jen dupot prchajících lidí, dětský pláč a stařecké naříkání. Byly jsme tam jen my dvě. Vzpomněla jsem si na naši Saaru blahé paměti. V době před válkami. Za hnojištěm jsem pro ni postavila z malých kamenů spletité bludiště a položila jsem vždycky dobrůtku na tu odbočku, která ji přivedla k další laskomině. Trasu od pochoutky k pochoutce šmahem vykoumala a naučila ji i svoje selátka. Místa dobrot jsem den co den měnila. Saara pokaždé nejprve prošla včerejší trasu a teprve pak si osvojila nové rozložení. Pálilo jí to a měla skvělou paměť. Když jsem k ní přišla s otřískaným kbelíkem, přesunula se k napajedlu, ale jakmile jsem přišla se smaltovaným, postavila se ke korýtku.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516600
Rili usnula. Obdivovala jsem její bekovku i její vrkoče, které jí zpod ní vyrůstaly, její rozkošný nosík, na němž jí uschla nudle, i jemně vykroužené rty. Myslela jsem na Katri, krávy a na statek, kde zůstaly. Nic jim tam nechybělo. Vroucně jsem si přála, aby máma spadla z nebe a stala se úplně jiným člověkem. Uslyšela jsem, jak tlampač hlásí, že město je osvobozené. Daly jsme se do pohybu jako kočky. Zanedlouho jsme klopýtaly zšeřelými ulicemi mezi pozůstatky bojů. Ulice byly prázdné a pusté. Zastavil nás hubený mladý voják a zajímal se, kam jdeme. Řekly jsme, že se nám ztratila bachyně Aune a že ji hledáme. Mladík na to, že jestli jsme měly prase, tak už ho nemáme, Němci zaminovali celé město, a pak dodal, že miny je třeba nejprve zlikvidovat a teprve potom bude povoleno chodit kamkoli nazdařbůh, teď ať koukáme padat, odkud jsme přišly, tam budeme v bezpečí. Čím víc den světlal, tím více přibývalo lidí v ulicích. Všude pobíhali vojáci a auta všech velikostí jezdila sem a tam. Aune jsme našly na kraji tržiště. Někdo jí propíchl rypák tlustým hřebíkem, a když jsme se k ní blížily, vrávoravě se dala na útěk. Rozběhly jsme se za ní a viděly jsme, jak strká rypák do kbelíku. Jen co jsme k ní doběhly, ucítily jsme, že kbelík je plný kořalky. Aune byla úplně zkárovaná, začala divoce poskakovat po nejbližší ulici a Rili zmizela za ní. Já se ztěžka vydala k západu. Na břehu Řeky se klátil finský voják. V jedné ruce mával lahví francouzského šampaňského, v druhé držel německou vojenskou pušku. Křičel, že Rusák bude poražený ve chvíli, kdy dobudeme Leningrad, načež pozvedl lahev ke rtům a dlouho se kvákavě smál. Na mostě nebylo ani živáčka. Nicméně na zábradlí šramotila zvědavě pokukující vrána. Mávala tenkým klacíkem v zobáku. Na západní straně svítily elektrické lampy, kdežto město na východní straně budilo dojem, jako by na něj deset let pršely
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516600
saze. Dokonce ani v oknech nebyly vidět záblesky luceren, svíček nebo loučí, protože pořád ještě byla zakrytá dekami. Na předmostí parkovalo auto na dřevoplyn. Linul se z něj smrad jako ze shnilé zaječí mršiny. Na nebi se kupila silná vrstva mračen, ale nefoukalo. Bleskově jsem most přeběhla na západ a pak jsem poklimbávala na rohu pekárny tak dlouho, než vyšla černě oblečená prodavačka s bílým čepečkem na hlavě a obdarovala mě kardamomovou pletýnkou. Spokojeně jsem se doplahočila k nádraží. Na druhé straně mostu letělo několik německých letounů k severu. Zničehonic se mi udělalo špatně a zamířila jsem dovnitř. V otočných dveřích jsem upadla a rozbila si koleno. Skrz punčochu mi prosakovala krev. Doklopýtala jsem do haly, sedla si na zem a punčochu si svlékla. Koleno bylo rozšklebené, kůžička na něm shrnutá. Natáhla jsem si punčochu zpátky, protože jsem v batohu neměla smolný olej na ošetření, a vyrazila zostra na jihozápad, do ústředního tábora, za mámou.
100
Ukázka elektronické knihy