a v prostorovou řadu ‚po sobě‘ (toť smysl ‚následnosti plynutí‘ neboli ‚posobnosti‘). Potud je čas pomocnou epistemologickou pomůckou, a tak fiktivní ideou, díky které si člověk může snadněji strukturovat prožitek sebe (své ‚vnitřní stavy‘) a světa (‚vnější stavy‘ těl a těles), o kterých byla řeč zcela výše v §§ 1–4. Je možné, že analogicky by to platilo i pro vědomí prostoru a jeho dimenzí. Zdá se tedy, že čas i prostor jsou opravdu jen ‚subjektivními formami názoru‘, jak to psal již dávno Immanuel Kant ve své Kritice čistého rozumu.* Sice jim tam oběma přiznává ‚empirickou‘ realitu, ale realitu ‚absolutní‘ jim (a výslovně času) zcela zásadně a vehementně upírá.** Prostor ani čas samy o sobě neexistují, ani nejsou něčím reálným. Jsou to pouze lidské fikce, díky kterým se může člověk úspěšně orientovat v polaritně a svárlivě roztříštěném proudu rozmanitosti a mnohosti. Podobně hovořil již předtím též např. Benedikt Spinoza v Metafysických myšlenkách.*** *
Im. Kant, Kritika čistého rozumu, B 33–73. Pro český překlad viz Im. Kant, Kritika čistého rozumu, přel. Jaromír Loužil, Praha: Oikoymenh, 2001, s. 53–76.
**
Tamtéž, B 52 (čs. vydání s. 65).
*** B. de Spinoza, Metafysické myšlenky, kap. IV. § 3, přel. Martin Hemelík, Praha: Filosofia, 2000,
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516585
Scholium II: Čas se zdá být iluzí; v lepším případě je to projekce separovaného a limitovaného vědomí (čili ‚ono samo‘, jak bylo řečeno výše v § 10.) Jako pravděpodobné se tedy jeví to, že vpravdě neexistuje žádný čas ani jeho ‚trvání‘.* Je pouze celistvá existenciální souvislost lidství a světa, kterou kvůli vtělení limitovaně a v separaci prožíváme a zmáháme, jakmile a dokud žijeme (čili separovaně v polaritě a sváru). Proto se zdá být oprávněné tvrdit následující: Čas je projevem defektu či deficitu polarity limitovaného lidského vědomí separujícího jedno od druhého/jiného. Z toho by pak vyplývalo, že smyslem smířené, uvolněné, vyrovnané a klidné mysli je osvobození od s. 79: „Avšak aby mohlo být trvání určeno, srovnáváme ho s trváním oněch věcí, které mají pevný a určitý pohyb, a toto srovnání je nazýváno časem. Proto čas není stavem věci (lat. affectio rerum), nýbrž je čistým modem myšlení (lat. tantum merus modus cogitandi), neboli, jak jsme již řekli, rozumovým jsoucnem (lat. ens rationis). Je to totiž modus myšlení sloužící k vysvětlení trvání (lat. modus cogitandi durationi explicandæ inserviens).“ *
Srv. mou analýzu ‚trvání‘ a jeho odmítnutí v knize Příspěvky k filosofii, Praha: Togga, 2011, s. 141–144.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516585
času, od trvání i pomíjivosti, a tedy hlavně od separujícího a negativního rozlišování. (K tomu viz níže v této kapitole.) Smysl klidné mysli spočívá ve smíru a v lásce, která neseparuje, nýbrž integruje, spojuje, slučuje, smiřuje a vyrovnává. Čas naproti tomu je vždy nerovnováhou, vyšinutím, ek-stází, čili vzpourou, excesem a nesmírností. Krásně k tomu praví své např. R. M. Rilke v závěru I. Elegie z Duina,* což jsem zeširoka pojednal jinde.** Scholium III: Žijeme-li, generuje naše limitované, separované a polaritní vědomí pomocnou představu ‚času‘, který ale není sám o sobě ničím, a proto ho např. *
R. M. Rilke, Duineser Elegien (Elegie z Duina), I: „Und das Totsein ist mühsam / und voller Nach holn, daß man allmählich ein wenig / Ewigkeit spürt.“ Česky v překladu Jiřího Gruši: „Ono být mrtev / je svízel a sháňka, než nakonec / přece jen cítíš kus věčna.“ Viz in: Aleš Novák, Být napřed všemu odloučení: Fenomenologická interpretace Elegií z Duina R. M. Rilka, Praha: Togga, 2010, s. 46 (český překlad) a 47 (německý originál).
**
Aleš Novák, Být napřed všemu odloučení: Fenomenologická interpretace Elegií z Duina R. M. Rilka, Praha: Togga, 2010, s. 71 n.
98 Ukázka elektronické knihy