Rose s Loredou připravovaly v kuchyni těstoviny a Ant s Tonym seděli v pokoji a vtírali olej do kožených postrojů. Po dnešku už životy dětí nebudou nikdy stejné. Změní se jejich pohled na všechno kolem, obzvlášť ale pohled na sebe sama, na stálost lásky a na pravdu o jejich rodině. Už navždycky budou vědět, že jejich otec jejich matku nemiloval – ani je – ne dost na to, aby s nimi přečkal zlé časy. Co v takové situaci udělá dobrá matka? Poví jim krutou pravdu? Nebo bude raději lhát? Kdyby Elsa lhala, aby chránila děti před Rafeho sobectvím a Rafeho před hněvem dětí, mohla by pravda vyjít napovrch až za dlouho, jestli vůbec. Elsa prošla kolem Tonyho a Anta zaměstnaných v obývacím pokoji a zamířila do kuchyně, kde její dcera hnětla na moukou poprášeném stole těsto. Elsa stiskla dceřino útlé rameno. Musela se nesmírně přemáhat, aby ji nesevřela v těsném objetí, jenže další odmítnutí by teď prostě nesnesla. Loreda se odtáhla. „Kde je táta?“ „Jo,“ ozval se z pokoje Ant, „kde je? Chci mu ukázat hrot šípu, který jsme s dědečkem našli.“ Rose stála u kamen a sypala do hrnce s vodou sůl. Mrkla po Else a natáhla se po másle. „Ty jsi brečela?“ zeptala se Loreda. „Ne, jen mi slzí očí ze všeho toho prachu,“ odvětila Elsa a přiměla se křečovitě usmát. „Mohly byste s Antem zkusit najít nějaké brambory? Potřebuju si promluvit s babi a dědou.“ „Teď?“ zaúpěla Loreda. „Já to tak nesnáším.“ „Teď,“ potvrdila Elsa. „Bratr půjde s tebou.“ „Jdeme, Ante,“ vyzvala ho Loreda a odstrčila od sebe těsto, „budeme se pěkně jako prasata přehrabovat v hlíně.“ Ant se zachichotal. „Já jsem rád prase.“ „To víme.“ Děti se odšouraly z domu a zabouchly za sebou dveře. Rose upírala pohled na Elsu. „Děsíš mě.“ Elsa si to namířila do pokoje přímo k Tonyho lahvi kořalky, nalila si panáka a vypila ho. Chutnalo to dostatečně odporně, aby si nalila ještě jednoho a hodila do sebe i druhý. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516582
„Madonna mia,“ šeptla Rose. „Za všechny ty roky jsem tě neviděla vypít ani sklenku, a teď do sebe převrátíš dvě.“ Rose přešla zezadu k Else a položila jí ruku na rameno. „Elso,“ ozval se Tony, odložil postroj a zvedl se. „Co se děje?“ „To Rafe.“ „Rafe?“ Rose se zamračila. „Odešel,“ řekl Elsa. „Rafe odešel?“ zeptal se Tony. „Kam?“ „Odešel,“ zopakovala Elsa unaveně. „Zase do té zatracené nálevny?“ zavrčel Tony. „Říkal jsem mu, že –“ „Ne,“ zarazila ho Elsa. „Odešel z Lonesome Tree. Nasedl na vlak. Nebo aspoň to mi řekli.“ Rose zírala na Elsu. „On odešel? Ne. To by neudělal. Vím, že není šťastný, ale…“ „Proboha, Rose,“ přerušil ji Tony. „Všichni jsme nešťastní. Z nebe prší prach. Stromy padají mrtvé k zemi. Zvířata umírají. Všichni jsme nešťastní.“ „Chtěl odejít do Kalifornie,“ vysvětlovala Elsa. „A já řekla ne. Byla to chyba. Chtěla jsem si o tom s ním promluvit, ale…“ Vytáhla z kapsy dopis a podala jim ho. Rose si list třesoucíma rukama vzala, v duchu ho pomalu četla a pohybovala při tom rty. Když vzhlédla, měla oči zalité slzami. „Ten hajzl,“ zařval Tony a dopis zmačkal. „Tohohle se člověk dočká od rozmazlence.“ Rose vypadala v šoku. „Vrátí se,“ řekla. Všichni tři na sebe zírali. Něčí nepřítomnost dokáže zjevně zaplnit místnost až k prasknutí. Dveře se s bouchnutím rozlétly. Loreda s Antem se vrátili se špinavýma rukama, zmazanými obličeji a dohromady nesli tři malé brambory. „Z těch nic nebude.“ Loreda se zarazila. „Co se děje? Kdo umřel?“ Elsa odložila skleničku. „Musím vám něco říct.“ Rose si zakryla ústa dlaní; Elsa chápala, co tím myslí. Tím, že to vysloví nahlas, změní dětem životy. Rose Elsu pevně objala a pak ji pustila. Elsa se otočila k dětem. Pohled na jejich tváře ji roztříštil na kusy. Oba byli kopií svého 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516582
otce. Přešla k nim a oba naráz objala. Ant jí objetí vesele oplatil. Loreda se pokoušela vymanit. „Dusíš mě,“ stěžovala si. Elsa Loredu pustila. „Kde je táta?“ chtěl vědět Ant. Elsa odsunula synovi vlasy z pihatého obličeje. „Pojďte se mnou.“ Odvedla je na verandu, kde se všichni usadili na houpačku. Elsa si vzala Anta na klín, aby měli dost místa. „Co se zase děje?“ zeptala se Loreda ztrápeně. Elsa se nadechla, odrazila se a nechala houpačku kývat se tam a zpátky. Bože, přála si, aby tu byl její dědeček a řekl jí: Buď statečná, a popostrčil ji. „Váš otec odešel –“ Loreda vypadala netrpělivě. „Jo? A kam?“ Bylo to tady. Okamžik, kdy bude buď lhát, nebo poví pravdu. Přijal práci mimo město, aby nás zachránil. Řeklo by se to snadno a dokázalo hůř, když by měsíc za měsícem nepřicházely ani peníze, ani dopisy a on by nikdy nepřijel domů. Ale ani by po něm nemusely každý večer brečet, dokud by neusnuly. To by dělala jenom Elsa. „Mami?“ řekla Loreda ostře. „Kam táta šel?“ „Já nevím,“ odpověděla jí Elsa. „Opustil nás.“ „Počkej. Cože?“ Loreda vyskočila z houpačky. „Chceš říct, že –“ „Je pryč, Lolo,“ potvrdila Elsa. „Podle všeho skočil na projíždějící vlak.“ „NEŘÍKEJ MI TAK. Tak mi může říkat jenom on,“ ječela Loreda. Elsa se cítila tak křehce, že se bála, že má v očích slzy. „Je mi to líto.“ „Odešel od tebe,“ zavrčela Loreda. „Ano.“ „NENÁVIDÍM TĚ!“ Loreda se rozběhla ze schodů verandy a zmizela za rohem domu. Ant se otočil, aby na Elsu viděl. Z jeho zmateného výrazu jí pukalo srdce. „Kdy se vrátí?“ „Myslím, že se nevrátí, Ante.“ „Ale… my ho potřebujeme.“ „Já vím, zlatíčko, bolí to.“ Odhrnula mu vlasy z obličeje. Oči se mu zalily slzami a při tom pohledu začaly oči pálit i ji, ale odmítala před Antem plakat. „Chci tatínka. Já chci svého tatínka…“ 105 Ukázka elektronické knihy