98
Hugo pokrčil rameny. Zatvářil se chladně, a kdyby měl Rob čas nad tím pouvažovat, možná by mu výraz jeho přítele připomněl kluka, který pozoruje kotě topící se v jezírku. „Je mi líto, Robe. Je to jenom na tobě.“ V dálce se rozhlaholily početné kostelní zvony, jako by chtěly podtrhnout konečnost Hugova vyjádření. Odbíjely desátou hodinu. „Spinkleyho zřízenci budou za dvě hodiny u mě doma, aby ti zabavili všechno, co najdou.“ Teď však záleželo jen na jediné věci. „Ten meč,“ zamumlal Rob. „Nemohu dovolit, aby mi sebrali meč.“ „Ale to je tvoje jediná záruka. Jediná naděje, že se vyhneš vězení pro dlužníky!“ Ale Rob už ho neposlouchal. Rozběhl se pryč. Hugův kočár pořád ještě čekal, ale Rob uvažoval jako štvané zvíře a nevěřil nikomu než sobě. Utíkal – hnal se ulicemi, napříč kypícím městem, o němž se domníval, že je zkrotil, kolem povědomých míst, která mu teď připadala studená a hluchá k jeho mizérii, dokud nedoběhl ke vchodu domu na Wimpole Street. Hlava ho bolela a žaludek se mu svíral, ale netušil, zda je to kvůli pohromě, která ho stihla, nebo vyčerpáním po dlouhém běhu. Bušil do dveří, dokud je Hugův vrátný neotevřel. Rob ho skoro srazil, jak se vrhl kolem něho do domu. Bral schody po třech, až doběhl do svého pokoje, kde vypáčil z podlahy prkno, pod nímž ukrýval Neptun. Skrz závěsy pronikl sluneční paprsek a rozžehl safír na hrušce jílce, takže se rozzářil barvou hlubokého moře. Do té chvíle si Rob všímal jen toho, jak krásný je to kámen. Teď na něho hleděl lačnýma očima zoufalého člověka. Říkal si, za kolik by se takový drahokam dal prodat, kdyby jej vyloupl z jeho lůžka a nabídl ho některému klenotníkovi v Hatton Garden. Co by mohl dostat za zlato, kdyby je nechal roztavit. Hned se ale za takové úvahy zastyděl. Kam až se to dostal? Lépe by bylo umřít než takhle znesvětit rodinný odkaz. Courtneyové si tento meč vysloužili v bezmála dvousetletém boji proti španělským galeonám, holandským korzárům, indickým
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516391
99
pirátům a lotrům ze tří světadílů. Jednoho dne by jej měl Rob vidět v rukou svého vlastního syna. Přijme trest, pokud to nepůjde jinak. Ale jestliže se tomu dokáže vyhnout, tím líp. Napadlo ho, co by asi v jeho situaci podnikl dědeček Jim. Rozhodně by se jen tak pokorně nevzdal chamtivcům, jako je Spinkley, jen proto, že si povolají na pomoc úřady. Nedopustil by, aby ho polapili do svých papírových pastí. Jim by prostě udělal to, co podnikl toho dne, kdy osvobodil Louisu z potápějící se vězeňské lodi. Unikl by. Rob chvatně do vaku nacpal několik kousků oblečení a meč zabalil do kabátu. Asi by se měl rozloučit s Hugem, ale ten se zatím ještě nevrátil. Dalo se počítat, že bude chtít být co nejdál, až sem dorazí Spinkleyho chlapi. Od vchodových dveřích se ozvalo hlasité bušení. Když Rob vyhlédl z okna, viděl na schodech skupinku podsaditých chlapů vyzbrojených holemi. Spinkley nemarnil čas a raději své zřízence poslal na místo hned. Poledne ještě zdaleka nebylo. Rob slyšel, že vrátný rychle otevírá. Následoval křik a po něm dusot nohou na schodišti. Už nebylo na co čekat. Vyklouzl ze svého pokoje na odpočívadlo, zul si boty, aby se pohyboval bezhlučně, a jen v ponožkách přeběhl na konec chodby. Tam zvedl výsuvné okno vedoucí do zadní zahrady a vyhodil ven svůj vak. Na to, aby skočil jen tak dolů, to bylo příliš vysoko. A zřízenci s klacky už byli skoro nahoře. Rob za sebou zavřel dveře vestavěné skříně jen okamžik předtím, než chlapi vydusali na vršek schodiště. Ze skrýše slyšel, jak všichni utíkají do jeho pokoje a odtud se vrací zpátky na podestu. Jeden z chlapů proběhl kolem dveří, za nimiž se schovával, až se zatřásly v pantech. Rob slyšel, jak se zřízenec zastavil u okna. „Koukejte tam dolů!“ vykřikl hrubý hlas. „V zahradě se válí nějakej vak. Musel utýct oknem!“ Dupot zřízenců se vzdaloval. Rob počítal do dvaceti a potom vykoukl z úkrytu. Neodvážil se sejít po schodišti, raději vystoupil k pokojíkům pro služebnictvo v posledním patře. Nad hlavou se mu svažoval nízký strop, ale také zde v lomenici našel okno vedoucí na střechu. Prolezl jím ven.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516391
100
Shora mu město připadalo jaksi malé a utlumené, ale výška mu strach nenaháněla. Příliš se to nelišilo od práce vysoko na ráhně plachetní lodi. Svěží vzduch a vzrušení z úniku jako by rozptýlily mlhu, která mu dusila tok myšlenek. Opět se plně soustředil. V ponožkách, s mečem přivázaným na zádech provizorním popruhem z rukávů kabátu, běžel bez zakolísání po hřebenech navazujících střech. Když doběhl na konec řádky sousedících domů, spustil se po okapové rouře – stejně snadno, jako by na lodi sjel po stěhu – a přelezl zídku dělící ho od ulice. Neměl celkem pochybnosti o tom, kam by měl zamířit. Kromě Huga měl v Londýně pouze jednoho přítele. Poté, co přeběhl skoro přes půl města, byl vyčerpaný, a tak mu trvalo víc než dvě hodiny, než došel do doků. S ubíhajícím dnem se v ulicích pohybovalo čím dál víc lidí, mezi kterými se musel proplétat, ale to mu nevadilo. Kolemjdoucí mu zároveň sloužili jako jistá ochrana a poskytovali mu anonymitu. Připomnělo mu to divoká zvířata v Africe, která se shlukují do tisícihlavých stád a v nich hledají bezpečí před lvími zuby nebo puškami lovců. Do té doby tahle zvířata pozoroval většinou přes mířidla zbraně. Teď však viděl, jak vypadá svět z jejich pohledu. Domlouval si, že by se neměl tolik obávat. Zřízenci nemohou dost dobře vědět, kam se v tomhle ohromném městě vydá. Čím víc se vzdaloval od Hugova domu, tím bezpečněji se cítil a stres z něho začal opadat. Konečně nad střechami zahlédl stěžně kotvících lodí a znovu přidal do kroku. I mezi stovkami lodí natěsnaných na řece dokázal hned rozlišit Dunstanburgh Castle, jež se volně kývala na kotvě v souladu s obracejícím se přílivem. Už se dostal do bezpečí. Chystal se sestoupit po schůdcích, aby se nechal převézt nějakým člunem, když se ozval hlas, který ho přiměl zastavit. „Roberte!“ Obrátil se a viděl, že po ulici k němu spěchá Hugo. Rob kamaráda objal. „Díky Bohu, že jsi tady. Nechtěl jsem odejít bez rozloučení, ale Spinkleyho chlapi mi nedali na vybranou.“ Zarazil se. „Jak jsi mě našel?“ Hugo se usmál. „Věděl jsem, že nemáš kam jinam jít.“ Všiml si balíku, který nesl Rob na zádech. „Tohle je ten meč?“
Ukázka elektronické knihy