SHARON KENDRICKOVÁ
Pozorně si ho prohlédl. V souladu se zářivě červenými bobulemi cesmíny použila místo ubrusu jeden ze šarlatových přehozů, který ještě ráno zahaloval její nahé tělo. Odpovídajícími červenými mašlemi ovázala poskládané sněhově bílé plátěné ubrousky a všude rozestavěla svíčky. Štíhlé a vysoké, ale také nízké a široké, které se vzájemně doplňovaly. Některé už to měly skoro za sebou, zatímco jiné byly evidentně zcela nové. Jejich plameny šlehaly vysoko, vytvářely na stěnách propletené stíny a celou atmosféru dotvářel plápolající oheň v krbu. Maximo sklouzl pohledem k oknu, za nímž se na nedotčenou zasněženou krajinu začal snášet soumrak, a kontrast s tlumeně osvětlenou a téměř až starobylou místností byl… magický. „Jak jsi to dokázala?“ zeptal se nakřáple. Pokrčila rameny. „Pohrála jsem si s tím, co bylo k dispozici. Svíčky jsem našla v komoře. Ty lesklé věci, co visí od stropu, jsou vyrobené z obyčejného kartonu pokrytého alobalem z kuchyně a nit jsem měla v kabelce. Vždycky u sebe nosím pohotovostní šití. Ubrousky byly v těch dárkových koších, co jsi objednal, stejně jako stuhy. A zbytek je ze zahrady.“ Hollie se kousla do rtu a zničehonic ji přepadla úzkost. „Líbí se ti to?“ „Je to… je to překvapivé,“ přiznal po chvíli. „A velmi… pozoruhodné.“ Trochu váhavě se na něj zadívala, protože si nebyla jistá, jestli to měl být kompliment nebo ne. „Proč si nesedneš?“ pobídla ho. „Přinesu jídlo.“ „Pomůžu ti.“ „Ne,“ zastavila ho. „Teď já, Maximo. Tys mi včera uvařil večeři a teď je řada na mě. Jsem schopná přinést dva talíře s jídlem. Můžeš mezitím otevřít víno a nalít si sklenku. Já si dám ze zcela zjevného důvodu jen vodu. Omluv mě.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516353
ŠPANĚLSKÁ ROZKOŠ
Maximo tedy odzátkoval lahev a došel ke krbu přiložit do praskajícího ohně čerstvé poleno. Spíše než z nutnosti se potřeboval rozptýlit od kolotoče myšlenek, které mu vířily v hlavě. Tohle byl přesně důvod, proč vždycky odmítl každou zatracenou vánoční pozvánku. Měl pocit, jako by se mu příjemná sváteční atmosféra pokaždé vysmívala do tváře. Připomínala mu životy ostatních a věci, které nikdy neměl. Nutila ho přemýšlet o rodinách, které společně připravují večeři, sejdou se u velkého stolu a povídají si. A jeho nepohodlí ještě zvyšovala Holliina přítomnost, umocněná nově objevenou sexualitou a faktem, že čeká jeho dítě. Jakmile se vrátila do knihovny s velký tácem v rukách, ihned jí ho přes veškeré protesty vzal a sledoval, jak se znovu vrací do kuchyně. Boky se jí přitom svůdně vlnily a ve vypůjčeném svetru, který jí dosahoval až do půlky stehen, vypadala až nesnesitelně sexy. Když ji toho rána konečně propustil z postele, začala si stěžovat, že nemá čisté kalhotky. „Tak si žádné neber,“ navrhl. „To nemůžu!“ „Proč?“ pronesl nenuceně, ale srdce mu bušilo jako nějakému školákovi. Pohlédli jeden na druhého a zničehonic museli ranní vstávání opět odložit. Sebevědomě se mu uvelebila na klíně a poddala se vášni. Potom si napustili vanu, ze které vylezli, teprve když měli bříška prstů scvrklá jako sušené švestky. Hollie radostně zapištěla, když ji zabalil do svého nadýchaného županu a odnesl ji zpátky do ložnice. Nevzpomínal si, kdy ho naposledy nějaká žena takhle vzrušovala. A kdyby si s tím jídlem a výzdobou nedala takovou práci, nejspíš by navrhl, aby se na něj vykašlali ve prospěch mnohem smyslnější hostiny. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516353
SHARON KENDRICKOVÁ
Maximo se posadil ke stolu, ale nedokázal ze sebe setřást podivný pocit. Z nějakého důvodu cítil, jako kdyby zbývající místa obsadili duchové minulosti. Nedávno zemřelá matka a otec, o jehož skonu se dozvěděl minulý rok ze španělských novin. Přemýšlel o uplynulých Vánocích a zadíval se přitom na Holliino břicho. A pak si najednou představoval ty budoucí. „Ještě zbyla nějaká kantábriánská polévka, tak jsem ji ohřála,“ přerušila ho tichým britským přízvukem a rázem rozbila všechny znepokojivé myšlenky. „A nakrájela jsem spoustu sýra a klobás z těch dárkových košů. Dal by sis trochu iberské šunky, Maximo?“ Nedokázal odpovědět, protože mu zničehonic přestal fungovat jazyk. Jako by byl na jeho ústa příliš velký. A tak jen zavrtěl hlavou a napil se vína. Bylo červené a hutné a zahřálo ho uvnitř jako vydatná horká polévka. Vždycky pil během svých oblíbených osamělých Vánoc tenhle konkrétní ročník, ale dnes měl pocit, že by mohl pozřít stejně tak ocet a nepoznal by to. Rozmrzele uvažoval, proč ho dnes večer tolik sužuje minulost. Jako by měl na ramenou těžký plášť, kterého se nedokázal zbavit. „Děje se něco?“ zeptala se, když odložil téměř netknutou sklenku. Znovu zavrtěl hlavou. „Ne, všechno je v pořádku.“ „Promiň, že ti odporuju, Maximo, ale to teda rozhodně není.“ „Pojďme se najíst,“ zavrčel. A protože vynechali snídani, přinutil se sníst nějaké jídlo. Všiml si, že Hollie se naopak nijak nezdráhá, což ho podivně potěšilo. Když po chvíli vzhlédla od talíře, na který si zrovna nandala sýr a nějaké krekry, nechala ho být a zamyšleně odložila nůž. 100 Ukázka elektronické knihy