98 „Lidi obvykle reagovali dost rozpačitě, když viděli jizvy, tak jsem si je na veřejnosti začala zakrývat. Stejně ale ven už moc nechodím. Je snazší se lidem vyhýbat než se muset dívat na to, jak mě litují. Ale není to jejich chyba. Vážně to je příšerný pohled.“ Rory už měla na jazyku větu typu To mě moc mrzí, ale naštěstí se na poslední chvíli zarazila. Žádné litování. „Tak proto jste salon už znovu neotevřela,“ konstatovala místo toho. „Kvůli vašim rukám.“ „Chvíli jsem si myslela, že se ke své práci budu moct vrátit. Chtěla jsem věřit, že se doktorům podaří něco jako zázrak. A na začátku jsem se domnívala, že tomu věřili i oni. Bohužel. Napáchané škody byly už příliš rozsáhlé.“ „Ehm… bolí to?“ „Ne tak, jak si nejspíš myslíte. Z větší části je prostě necítím. Zjizvená tkáň nemá žádná nervová zakončení. V případě hlubokých popálenin, především na rukou, však dochází k takzvané kontraktuře. Jak se tvoří nová zjizvená tkáň, stáčí prsty dovnitř, nebo je naopak kroutí do stran.“ Znovu zvedla ruce do vzduchu a naznačila Rory, aby se podívala víc zblízka. Z pravé ruky jí zmizela většina nehtů a konečky prstů zůstaly lesklé a ploché. „Vlastně jsem měla štěstí, jakkoliv bizarně to zní. Necítím téměř žádnou bolest, ale když mám příliš dlouho rukavice, prsty se natahují a z toho mě pak bolí klouby. Myslím, že to je podobná bolest jako při artritidě.“ „A není nějaká… nemůže se to nějak operovat nebo tak něco?“ Soline si začala zkroucené ruce znovu masírovat, střídavě tlačila na každou dlaň bříškem palce a při každém doteku zjizvené kůže trochu svraštila obličej bolestí. „Podstoupila jsem šest operací. Odstranění tkáně, opravu šlach, kožní štěpy, tedy transplantaci kůže. A měla jsem snad všechny druhy dlah. Pak přišly na řadu terapie. Tlaková terapie. Protahovací terapie. Na co si jen vzpomenete.“ Pokrčila rameny. „Nakonec člověk pochopí, že došel na konec slepé uličky. Ukázali mi nějaké cviky na podporu flexibility a zvětšení rozsahu pohybu. Chvíli jsem je praktikovala, protože jsem ještě věřila, že je nějaká šance na zlepšení, ale nakonec jsem s nimi pře-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516332
Kouzlo všité do šatu
99
stala. Když mi došlo, že jehlu už do ruky nikdy nevezmu, neviděla jsem důvod, proč v čemkoliv z toho dál pokračovat.“ Rory se ta konečnost v jejím hlase příčila. „A nemohla jste zaměstnat někoho, kdo by pro vás šil?“ Soline sjela pohledem na krabici, která teď Rory ležela u nohou. „V případě mých šatů to nejde. Jejich výroba je velice… speciální.“ „A nemohla jste prostě někoho zaučit nebo tak něco?“ „Práce tohoto typu nejde jen tak naučit a musím ji provádět vlastnoručně – já sama.“ „Moje matka si váš salon pamatovala. Říkala, že to byl nejelegantnější svatební salon ve městě. Kéž bych ho bývala taky mohla vidět předtím než –“ Rory se znovu včas zarazila. „Moc se omlouvám. Chtěla jsem prostě jen říct, že musel být nádherný.“ Soline poodstoupila, zarazila se a otočila se přes rameno na Rory. „Pojďte za mnou. A tu krabici vezměte s sebou.“ Prošly rozlehlým salonkem s břidlicově šedými stěnami a dlouhou koženou pohovkou v karamelovém odstínu a poté francouzskými dveřmi do malé pracovny. Byla to útulná a příjemná místnost, ačkoliv byla jen velmi stroze vybavená. Starožitný psací stůl, křeslo na čtení a před krbem malý konferenční stolek. Poličky zaplněné starými knihami svázanými v lesklé kůži. Roryinu pozornost ale upoutala protější stěna: několik fotografií umístěných v identických černých rámech. Fotky, novinové výstřižky, obálky časopisů a několik Solininých návrhů nahrubo načrtnutých tužkou. Odložila krabici na podlahu a přistoupila o něco blíž. Přejížděla pohledem po jednotlivých popiscích, některé byly datovány třeba i třicet let nazpátek. Ooh là là! Do Back Bay dorazila chuť Paříže. Do Bostonu zavítala svatební móda. Rousselovic mašle: povinná výbava letošní nevěsty.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516332
100 Všechny fotografie byly překrásné – Soline nad záplavou bílých nadýchaných látek s pusou plnou špendlíků; na další seděla na žebříku a vytahovala z police roli látky; na jiné upravovala velkou taftovou mašli v pase štíhlé blondýnky. U poslední fotografie se Rory zastavila a studovala Solininy ruce. Dlouhé úzké prsty a pečlivě upravené nehty. Krásné a velmi schopné – nyní však zničené. Nejnovější fotografie byla pořízená před čtyřmi lety přímo v salonu pro dvojstranu časopisu Boston Bride – tedy ani ne rok před požárem. Bylo velmi zvláštní vidět, jak to tam vypadalo tehdy, elegantně zařízený prostor v odstínech cínové a krémové. Na první pohled bylo vidět, že vše bylo vybíráno s velkou pečlivostí – a s velkým důrazem na francouzský styl. Nebo tak si alespoň Rory francouzský styl vždycky představovala. Na jedné z dalších fotografií byl z ulice zachycený i velký arkýř. Na skle byl elegantním zlatým písmem napsaný název salonu, ale Rory nedokázala jednotlivá písmena rozeznat. Otočila se na Soline. „Co je tam napsáno?“ „L’Aiguille Enchantée,“ odpověděla Soline téměř neslyšně. „Znamená to Kouzelná jehla.“ „Kouzelná jehla,“ zopakovala Rory omámeně. Dokonce i název salonu měl v sobě špetku magie. „Perfektní název pro místo, kde se prodávají pohádkové šaty a šťastné konce.“ „Obchodní trik,“ opáčila Soline. „Pošetilost se u Rousselových předávala z generace na generaci.“ „Nevěříte na pohádky?“ „Už dlouho ne.“ Rory se teď dívala na Solinin odraz ve skle jedné ze zarámovaných fotografií. „Ale byly doby, kdy jste na ně věřila?“ „Pohádky mohou být nebezpečné, Aurore. Člověk snadno zapomene, že nejsou skutečné. Takže si ani nevšimne, že se v nich ztratil. Právě proto se musíme naučit nechat věci odejít a žít s tím, co je.“ Rory cítila, jak jí po zádech běhá mráz. Soline pochopitelně hovořila o vlastní velké ztrátě – o A. W. P. Její slova mohla ovšem stejně tak patřit i Rory. V příbězích obou žen se nepopiratelně vyskytovaly
Ukázka elektronické knihy