u domu. Julča ji nemohla vidět, neboť žena byla schovaná za vrátky. „Kde je nemocnice?“ Ani neví, jak ji to napadlo. „To musíte do města, do Sušice. Je to odsud takových patnáct kilometrů. Autobus teď ale nejede, musela byste jet z vedlejší vsi.“ Víla tomu moc nerozumí. „A jak se tam dostanu odsud? Po pěšině?“ Žena se usmála. „I ne, to musíte jít po hlavní cestě, po silnici. Vy tam chcete jít pěšky?“ „No, musím tam přinést občanku Pepíka.“ „Pepík je v nemocnici?“ Žena zvážněla. „Jo. Dneska ho tam odvezli.“ „A copak se mu stalo? Snad ne nějaký úraz?“ „Spadnul na něj strom.“ „To je tedy smůla… Vy jste tu s ním? Proč se ptám – on tu totiž bývá sám, ale jestli je teď v nemocnici kvůli nehodě, tak to měl veliké štěstí, že vás tu měl.“ „Nevíte, kde má občanku?“ Konečně se zeptala. Na to druhé – kartičku pojištěnce – si prozatím nevzpomněla.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516290
„Asi někde v příruční tašce nebo v něčem podobném. Tak mě napadlo – on s sebou zřejmě nic nemá – myslím v té nemocnici?“ Žena pochopila, že tahle dívka se tu moc nevyzná, je tu nejspíš jen na návštěvě. A také jí tak trochu připadá, jako kdyby zrovna přicestovala z pralesa… „Ne, nemá.“ „Tak víte co? Běžte mu sbalit nějaké věci a můj muž vás do nemocnice hodí odpoledne autem. Jede do města, tak vás vezme s sebou, ať se nemusíte trmácet pěšky.“ Ta je hodná, myslí si Julča. „Tak jo. A děkuju.“ „Nemáte zač. Já jsem Hanka.“ „Já jsem Julča.“ Žena se přátelsky usmála. „Tak ahoj, Julčo. Počkej u srubu, Tonda – můj muž, pro tebe přijede. A pozdravuj ode mě Pepíka, ať se brzy uzdraví.“ „Jo, řeknu mu to. Tak ahoj.“ Julča si oddechla, že to bylo slyšet až do nemocnice. Čeká ji teď důležitý úkol. Najít Pepíkovu občanku.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516290
Ještě nikdy nebyla uvnitř srubu. Teď tam musí jít úplně sama. Julča si dodala kuráž, nahlédla okénkem dovnitř a pak přistoupila ke dveřím. Vzala za kliku a opatrně, pomalu otevírá dveře. Zavrzaly, otevřely se… Júúú! Kde to jsem? Víla stojí na prahu srubu a užasle se rozhlíží kolem sebe. Tohle je pravá zálesácká chajda se vším, co k ní patří. Na stěně u kamen visí obrovská mačeta, vedle ní široká tesařská sekyra a zátiší doplňuje vodácká vlajka a veliký klobouk. Na další stěně jsou u stropu zavěšené rybářské pruty a podběrák, jakási černošská maska, kytara, kterou už Julča zná, na zemi leží batoh, různé tašky, oblečení, boty, košťata, motorová pila a nářadí, velký kotel a kanystry na vodu a spousta jiných věcí, voní to tu dřevem a taky kouřem, a víla Julča zapomíná, pro co sem přišla, a jen se dívá a dívá, vdechuje tu zvláštní vůni, která hladí její smysly, a připadá si jak v jiném světě. Tak tady bydlí Pepík… Kde má ale občanku? Musí to být asi něco moc důležitého. Ta paní ve vsi, Hanka, povídala něco o příruční tašce. Mohlo by to být třeba tohle. Uchopila malou brašničku – byla to ledvinka – a opatrně ji otevřela. Vytáhla několik kartiček a zjistila, že na třech z nich je Pepíkova 100 Ukázka elektronické knihy