Člověk a strach
kevního tajemníka či balancovaly na samé hranici tehdejším právem stanovené legality.10 Hranici oficiálního a tedy z pohledu státu legálního konání představovala pouze činnost státem povolená a kontrolovaná. Funkci garanta tohoto stavu zastával aparát církevních tajemníků, biskupských vládních zmocněnců a jejich úřadů. Navzdory proměnám ve společnosti i v řízení těchto orgánů zůstala základní politika, směřování a cíle tohoto systému nezměněny.11 Důmyslný systém kontroly a postihů v kombinaci se sítí špiclů Státní Bezpečnosti a udavačů způsobovaly permanentní pocit kontroly. Tento pocit měl vliv na chování a strategie jednotlivých aktérů, a který mimo jiné způsobovala nedůvěru uvnitř společnosti a tedy i církve. Proti státem prosazovanému antiklerikálnímu kurzu se postavili někteří členové církve. Právě obava o existenci a budoucnost církve v Československu se stala katalyzátorem a ústředním motivem otevřené angažovanosti ve prospěch církve na hranici či za hranicí tehdejší komunistickými zákony vymezené legality.12 Aktéři různých částí podzemního, čili z pohledu režimu ilegálního či možná nejlépe skrytého, církevního „hnutí“ v Československu se na této motivaci shodují, protože pouze silnými motivy lze vysvětlit osobní dlouhodobé zapojení aktérů do skrytých církevních struktur, aktivit a skupinek. Díky svému přesvědčení a jednání byli mnozí z nich mnohokrát perzekuováni od uvěznění až po různé ústrky v osobním i profesním životě. Na této motivaci se v podstatě shodují téměř všichni respondenti, většina uvádí právě tento motiv přímo, u jiných je patrný z kontextu výpovědi, případně z významu sdělení.
Geneze společenství Koinótés – „moravské“ větve skryté církve 13
Od vzniku společenství Koinótés nelze hovořit o zcela homogenní skupině, spíše ji tvořilo více různých skupin, které spolu nebyly v kontaktu či ve zcela minimálním a jež se mnohdy vzájemně neznaly a o své existenci často ani netušily.14 Spo10 Zákon, kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní č. 217/49 Sb, Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností č. 218/49 Sb. 11 Např. Hrůza, K., K aktuálním otázkám církevní politiky v naší zemi, in: Na pomoc pracovníkům v oblasti státní církevní politiky, č. 75, Praha: Horizont, 1983, s. 45–52. 12 Dokladem nepříliš jasných hranic mezi oficiální církví a tzv. podzemím může být také skutečnost, že např. někteří členové společenství Koinótés vypomáhali ve farnostech o Velikonocích a svátcích. Hanuš, J., Skrytá církev po dvaceti letech, in: Koller, E., Küng, H., Križan, P., Zradené proroctvo: československá podzemná cirkev medzi Vatikánom a komunizmom, Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, 2011, s. 133. 13 Označení moravská není zcela přesné, protože mnohé příbuzné skupiny působily výhradně v Čechách, například pražská ES. 14 Příkladem může být brněnský výzkumný ústav Plastochem, v němž spolupracovali dva kněží Koinótés (František Fráňa a Josef Šik), kteří o svém svěcení netušili. Rozhovor s Josefem Šikem – pamětníkem z Brna ze dne 5. 9. 2012.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516287
Strach jako jeden z motivů vzniku a každodenní praxe skryté církve
jovacím prvkem byl řídící orgán v čele se zakladatelem Felixem Maria Davídkem. Po tzv. kobeřickém synodu (někdy označovaném jako kobeřický koncil) v roce 1970, kde bylo hlavním bodem jednání svěcení žen, došlo k rozkolu a k přetrhání, přerušení či omezení vazeb některých skupin s ústředím. Díky značné autonomii jednotlivých skupin kolem čerstvě vysvěcených biskupů byla potřeba kontaktu a spolupráce s ústředím minimalizována. Od roku 1970 je možné pod označení Koinótés zařadit pouze aktivity Davídka a případně aktivity, které s ním byly spojeny, všechny ostatní aktivity mají pouze původ v Koinótés. Pochopitelně nelze toto rozdělení brát dogmaticky, jelikož docházelo k různým krátkodobým spolupracím bývalých členů Koinótés s ústředím.15 Literatura uvádí jako hlavní příčinu vzniku společenství Koinótés a s ní příbuzných skupin obavu o církev v Československu.16 Členové skryté církve zmiňovali při rozhovorech celou řadu rovin, kterou tato obava může obsahovat od obav o každodenní praxi církve a potřebu „držet krok“ s děním v církvi a s tím spojenou aplikací nových trendů v církvi (zejména v souvislosti s II. vatikánským koncilem) až po hledání nových cest a forem církve. Společenství Koinótés ve svém „programovém“ zaměření nijak nevybočuje z řad podobných skrytých skupin v Československu s jediným rozdílem – navíc klade důraz na inovativní rozměr života církve. Programový rámec dali Koinótés do vínku její otcové zakladatelé,17 na tento program později navazovaly také s původním společenstvím příbuzné skupiny. Rozsah aktivit kopíroval všechny oblasti života církve, o které měli její zakladatelé obavy, v podstatě se dá říci, že jde o život církve v plné komplexnosti. Pokud měl být požadavek komplexnosti naplněn, bylo nezbytné získat jistou míru autonomie na oficiální církvi, protože ta byla pod kontrolou státu a zčásti byla také kolaborantská,18 ale i na Vatikánu, od něhož byla izolována. Bezesporu se autonomie skryté církve zrodila z nouze, způsobené tehdejším režimem, dobou a společenským klimatem, provázené mj. atmosférou strachu.19 Dokladem, že tato autonomie byla nechtěnou nutností, je mj. fakt, že moravská skrytá církev stejně jako ostatní větve skryté církve kladla důraz na ortodoxii v církevní nauce.20 15 Například výpomoc spojená s formací pracovní skupiny Fridolína Zahradníka v Kunštátu u Stanislava Krátkého. Rozhovor se Stanislavem Krátkým – pamětníkem z Mikulova ze dne 17. 1. 2007. 16 Tento motiv se také proplétá jako tenká červená linie oběma zásadními pracemi o moravské skryté církvi. Liška, O., Církev v podzemí a společenství Koinótés, Tišnov: Sursum, 1999. Fiala, P., Hanuš, J., Skrytá církev. Felix Maria Davídek a společenství Koinótés, Brno: CDK, 1999. 17
Felix Maria Davídek a Stanislav Krátký.
18 Grajewski, A., Jidášův komplex. Zraněná církev: křesťané ve střední a východní Evropě mezi odporem a kolaborací, Praha: Prostor, 2002. 19 Koller, E., Skrytá cirkev – kameň úrazu, in: Koller, E., Küng, H., Križan, P., Zradené proroctvo: československá podzemná cirkev medzi Vatikánom a komunizmom, Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, 2011, s. 29–43. 20 Sklenka, I., Křesťanstvo zoči-voči výzvam osvietenstva, in: Koller, E., Küng, H., Križan, P., Zradené proroctvo: československá podzemná cirkev medzi Vatikánom a komunizmom, Prešov: Vydavateľstvo Michala
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516287
Člověk a strach
Strach a obavy ve skryté církvi Pololegální či zcela ilegální aktivity skryté církve byly neustálým zdrojem nebezpečí pro jednotlivé aktéry i celé skupiny skryté církve. Během rozhovorů všichni respondenti zmínili strach a obavy, jež při své činnosti ve skryté církvi pociťovali. Tyto pocity do jisté míry ovlivňovaly jejich počínání a měly vliv i na proměňující se míru a intenzitu zapojení do skrytých církevních aktivit. Vývoj a proměny v režimním kurzu i ve společnosti nacházely odezvu také v praxi a ve strategiích skryté církve. Aktuální společensko-politické poměry měly vliv na obavy a strach z možných důsledků činnosti skryté církve. Jeho míra a projevy mají osobní a skupinový rozměr, u jednotlivých aktérů závisí na osobnostních charakteristikách a zkušenostech, ty se samozřejmě odrážely také ve skupinové strategii a obráceně.
Skupinová strategie Síla zkušenosti čtyřicátých a padesátých let silně formovala osobnosti církve, které byly určující pro její budoucí vývoj, což je patrné z mnohých memoárů vydaných po roce 1989.21 Podmínky komunistických lágrů padesátých let, které pro mnohé aktéry znamenaly pokračování nacistických lágrů, byly původem specifické životní praxe, kterou praktikovali a zakoušeli uvěznění věřící. Liturgie, vzdělávání, ekumenismus v praxi – to vše ve stínu přísně střežených věznic utvrzovalo mnohé z nich v jejich odhodlání zapojit se do aktivit ve prospěch církve i po propuštění. Zároveň v nich utvrzovalo přesvědčení, že komunistický režim nebyl pouhým přechodným obdobím, ale že potrvá delší dobu, než původně předpokládali. Další cennou zkušeností bylo také zjištění, že režim není všemocný, že i v těžkých podmínkách lze za dodržení jistých bezpečnostních pravidel pracovat pro církev. Tato zkušenost nezůstávala pouze mezi vězněnými, ale po propuštění ji přenášeli i na své okolí. Osobní zkušenosti zakladatelů skryté církve měly určující vliv na podobu společenství Koinótés i na strategie, které volilo. K zásadním zkušenostem, které měly hlavní roli při formování Koinótés patřily zkušenosti zakladatelů s nacistickým a komunistickým režimem. Hlavním ideologem a ústřední postavou společenství Koinótés byl Felix Maria Davídek, kněz (vysvěcen 1945), tajně vysvěcený biskup (1967), jenž strávil dlouhých 14 let v komunistických věznicích (v letech 1950– Vaška, 2011, s. 127. 21 Branda, A., Zaradoval jsem se … Útržky ze života, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. Zemek, A., J., Vatikánský špión. Podle autentických magnetofonových nahrávek přepsali, upravili a uspořádali bratři dominikáni, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2002. Ondok, P. J., Muklovský Vatikán, Brno: CDK, 2007. Vaško, V., Ne vším jsem byl rád. Vlastní životopis, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. Dvořák, V., Čím to, že jste tak klidný? V rozhovoru s Janem Mazancem, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008.
98
Ukázka elektronické knihy