obraz vesmírné stanice odsunul stranou a odhalil štíhlou ženu s očima zakrytýma celou baterií čoček. „Jednateli Kitteringu…?“ oslovila pochybovačně Rolla. Hannilambra jí poslal přenos ze svého vlastního panelu a současně se objevil ve výřezu na hlavní obrazovce. Jeho kusadla zafidlala jakési vysvětlení. „Aha, tak tedy kapitáne Rostande. Přiletěli jste obdivuhodně rychle.“ „A stejně rychle se odsud chceme odporoučet,“ sdělil jí nenuceně Rollo. „Nabyl jsem dojem, že musíte hasit spoustu větších požárů, než je ten náš. Vy jste…“ Letmý pohled stranou. „Jednatelka Luciel Leng, správně?“ „Váš vlastní jednatel mě ubezpečil, že máte loď schopnou cestovat hlubokou prázdnotou i navigátora. Viděla jsem vaše osvědčení, ale chci nějaké ujištění, že jste svůj profil nepřifoukli. Protože vám platím právě za tohle.“ „Jestli jste viděla naši dokumentaci, tak už víte, jak se věci mají,“ potvrdil Rollo. „Zmákneme to.“ Solace mezi nimi kmitala očima. Napadlo ji, kolik takových kšeftů asi končí podfukem a hořkostí. Jenže se zdálo, že Rollo i Luciel se spokojí s čestným slovem a potřesením rukou. „Je to ožehavá záležitost, kterou je třeba kvapem vyřešit. Jde nám o loď Oumaru, letící z Rrrt’ku.“ S mimozem šťanským jménem se vypořádala se ctí. „Nejspíš mechanická porucha. Nepřeváží nic zvlášť cenného, jen hegemonské kostýmy pro lidi, kteří chtějí našim novým šéfům ukázat, na čí straně stojíme. V podstatě jsou to hadry. Nestojí za krádež.“ „Ale možná stojí za to, aby je někdo z politických důvodů vyhodil do vzduchu,“ podotkla Solace. Luciel zalétla svým členitým pohledem k Solace, nejspíš v duchu přemítala, jestli má Sup opravdu na palubě Partenonku a proč. „Doufám, že ne,“ odvětila. „Ale kdybyste narazili na něco… kontroverzního, nevracejte se přímo do soustavy, počkejte na jejím okraji. Nechám připravit
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516268
transportér typu Rakev, který sem Oumaru i vaši loď přiveze ve vší nenápadnosti. Nechceme urazit Hegemonii ani pomoct nativistům zabodovat, že ne?“ „Chápu,“ přisvědčil zase Rollo. „Zmákneme to.“ Zdálo se, že klidnější už Luciel Leng nebude. Opřela se v křesle a kývla na Solace. „Ona je pravá?“ „Co jsem slyšel, tak jo,“ odpověděl Rollo. „Já nevěděla, že se nechávají najímat na práci.“ „Vesmír je báječnej a plnej nekonečných rozmanitostí.“ Kapitán kývl na Leng. „Můj jednatel právě potvrdil finanční a smluvní podmínky. Zaletíme pro vaši pohřešovanou loď.“ Ukončil spojení a zvolal: „Do hibernačních modulů, děcka moje! A tentokrát si je každej pořádně zkontrolujte. Ať zas nemáte zlý sny, kapiš?“ „Jseš v pohodě, nováčku? Potřebuješ píchnout s modulem?“ zamručel na ni Barnier. Věnovala jeho poslepované tváři tenký úsměv. „Ne, díky.“ Kapsli už prohlédla a s pomocí zabudovaných diagnostických funkcí, které posádka asi ještě nikdy nepoužila, opravila několik drobných závad. Hibernační modul i loď pocházely z velice odlišných dob a modul byl podstatně starší. Členové posádky jeden po druhém odšmajdali ke svým modulům. Idris zůstal na stanovišti pilota se Solace za zády. Pootočil se k ní a pak se znovu zadíval na řídicí desku. „Radši si běž lehnout. Jen co se vzdálíme od ostatních lodí, skočíme do neprostoru.“ „Do hluboké prázdnoty.“ „Do propasti, co oplácí pohled,“ přitakal. „Ty už jsi to někdy dělala, viď? Bylas vzhůru při plavbě po rychlotrase.“ „Součást výcviku,“ přikývla. „Nebylo o co stát.“ „Hluboká prázdnota je ještě horší,“ prohlásil s jistou škodolibostí. „Lehnu si, až se do ní pustíme. Chtěla jsem ti říct…“ Všimla si, jak strnul. Samozřejmě mu chtěla zopakovat
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516268
nabídku Partenonu. Jenže byla vojačka, ne diplomatka, a několikaměsíční kurz to nezměnil. Raději tedy navázala: „Nezapomněla jsem, co se stalo. Po Berlenhofu.“ „Ani já ne.“ Mluvil teď přiškrceným hlasem. Měla chuť položit mu ruku na rameno, ale on se nahrbil v křesle, celý se v něm schoulil. Připadalo jí, že kdyby se ho dotkla, mohla by ho rozbít. „Asi vám vštěpují, abyste nic necítily. Abyste nevnímaly jizvy, které si odnesete. V Partenonu. Jste přece andělské válečnice, tvrdé jako skála.“ Zazníval v tom stesk. „Vštěpují nám, abychom o tom mluvily. Vštěpují nám, abychom se uzdravovaly a nepopíraly, že máme bolesti. Nejtvrdší skály bývají křehké.“ „A tohle se chystáš dělat i tady?“ „Mezi Koloniály? Ne.“ Při tom pomyšlení se jí dělalo zle. „Vaši lidi nikdy nepřiznají, když je něco bolí. U vás se to považuje za známku slabosti. Aspoň co mě učili.“ Vydal nesrozumitelný zvuk. „Bylo by fajn si povídat.“ Hlas tišší než šepot. Rázem byl ten tam, křeslo pilota se zdánlivě uvolnilo, celá loď jí teď připadala dunivě prázdná. Věděla, že vstoupili do neprostoru, ona teď byla jediným člověkem, který zůstal na palubě, možná i v celém vesmíru. Jediným člověkem, nikoli však jediným tvorem – a tyhle úvahy vedly k šílenství. Všichni ostatní na palubě to měli stejně. Nebo by to tak bývali měli, kdyby byli tak pošetilí, aby zůstali vzhůru. Honem doběhla ke svému modulu a vlezla si dovnitř. Nastavila ho tak, aby ji poslal do limbu, jakmile za ní zaklapne škeblovité víko.
IDRIS Solace zmizela a Idris pocítil důvěrně známou nekonečnou ozvěnu neprostoru. Ohlédl se, očima hledal alespoň slábnoucí stín její postavy. V řídicí sekci už nebylo po ni-
100 Ukázka elektronické knihy