rád pozoruji lidi. Víte, při mém povolání je to i nutnost. A co se týká vás…“ pokračoval tajemně a bylo vidět, že si svých pět minut slávy náležitě užívá, „člověk, který delší dobu žije v Londýně, na některé podněty reaguje okamžitě. Například zmínka o čtvrti v Soho se u vás setkala jen s nepatrným nicneříkajícím pozdvihnutím obočí. Jiný na vašem místě by hned s pohoršením poukázal na množství sexshopů, kin, ilegálních barů, nevěstinců a prostitutek, které se v této části nacházejí. Pro většinu místních je tato čtvrť jako časovaná bomba. Ale, jak už jsem naznačil, časy se mění. I když… co si budeme povídat, v místě, kde je taková eskalace nejrůznějších etnik je jistě lepší moc v noci nevystrkovat nos. Víte, že i tam se nachází Čínská čtvrť? Ano, nejenom v New Yorku, ale i u nás v Londýně. Věděl jste to?“ Muž se nejprve usmál, pokýval hlavou jako průvodce, který oslňuje turisty svými znalostmi, aby vzápětí jeho tvář opět potemněla. „Určitě se v duchu ptáte, proč jsem se ocitl tady, když ono místo tak vychvaluji? Víte, všeho moc škodí a já už nejsem nejmladší. Na stará kolena chci mít trochu klidu. Rozumíte?“ Přednáška skončila, barman se znovu zasnil a já čekal na konečné resumé. A dočkal se. „Odhaduji vás na realitního makléře, nebo na zaměstnance banky,“ ozvalo se. Místo souhlasného kývání jsem ukázal na zeď s fotografiemi. Musel jsem se hodně přemáhat, abych utlumil svůj enormní zájem. „Která z nich je ta vaše dcera… to bejby, o které jste tak nadšeně hovořil. Ta uprostřed?“ Číšník se na 101 chvíli zarazil, asi čekal další pochvalu za uhádnutí profese. Pak jen mávl rukou. „Ale ne, ne, to není moje dcera, to… to už je přes rok stará minulost.“ „Promiňte, nechtěl jsem být osobní, domníval jsem se, že jste hrdý otec,“ řekl jsem a upřeně se díval na štíhlou, usmě-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516265
vavou černovlasou dívku, která stála v blankytně modrých šatech obklopena několika lidmi. „A kdo je to? Nějaká známá osobnost? Mohu ji někde vidět?“ Muž se na chvíli zarazil, obočí mu sjelo do přízemí a čelo proťala vráska. Musel jsem rychle přehodit výhybku: „Abych nezapomněl, s tím úředníkem jste se skoro strefil. Zadní část, při mé práci, dostává občas hodně zabrat.“ Ozvalo se lehké pousmání. Potřeboval jsem, aby se muž znovu rozhovořil. A podařilo se. „Pracovala u nás jako servírka a nebyla to žádná celebrita, jen… jen obyčejné děvče, ale kdybyste ji slyšel zpívat,“ pronesl zasněně muž. „Talent od boha.“ Muž se pootočil k fotografii a pozdvihl obě ruce, jako by chtěl udat tón fiktivní kapele. „Vím, o čem mluvím,“ dodal po chvíli, a sklopil paže, když si uvědomil, že se žádné tóny neozvou. „Do našeho podniku, který se tehdy nacházel v ulici Carnaby, nastoupila přibližně v osmnácti. Vidím to stále před očima. Jednoho dne se otevřely dveře, a do plného lokálu vplula drobná černovlasá dívenka s dítětem v náručí. Ano, slyšíte správně.“ Edward se pousmál a dlouze se na mě podíval. „Chápete tu absurditu, pane?“ zeptal se. Jen jsem pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Sotva dospělá žena s dítětem žádá místo v nejproblematičtější čtvrti Londýna,“ řekl jen. „Samozřejmě za normálních okolností by to nešlo, ale… čtvrť v Soho si žije vlastním životem, rozumíte? Pokud člověk chce… přežít, je lepší se neptat a poslechnout. Ale zpátky k té dívence: situace se nějak časem vyjasnila, jednoho dne mně představila muže, který byl údajně její manžel. Pracoval jako automechanik a zpočátku jí dítě hlídal a později si najali chůvu. Jak říkám, vše se vyřešilo. Výpomoc jsme nutně potřebovali, tak nakonec
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516265
slovo dalo slovo a ona u nás začala pracovat.“ Chtěl jsem se na něco zeptat, ale barman mě zarazil: „Ano, vím, že to zní hodně nelegálně, ale… nikdo nechce mít přece nepříjemnosti. Už rozumíte?“ „To dítě měla zřejmě jako nezletilá, to vám nevadilo? A mám tomu rozumět tak, že někdo za vámi přišel a… orodoval za její přijetí? To se občas stává. No a jak to s ní dopadlo?“ Snažil jsem se klást otázky tak, abych dotyčného nijak nezneklidnil a neztratil jeho důvěru. Naštěstí se tak zatím nestalo. „Orodoval? Moc pěkné slovo, pane. Zní mnohem lépe, než přikázal. A jak to dopadlo? Skvěle!“ usmál se barman a pokračoval: „Domluvili jsme se na kratších směnách. Nikdy bych nevěřil, že taková subtilní a na první pohled nevinná žena zvládne tak namáhavou práci. Nebudete tomu věřit, ale chlapi k nám začali chodit kvůli ní. A ona? Téměř nikdy jí nezmizel úsměv z tváře, ano, koketovala s okolím, ale nikdy si nikoho nepřipustila více k tělu, než bylo zdrávo. S chlapy to bezesporu uměla. A nejen to, asi po třech letech začala najednou brávat s sebou i toho malého caparta. Opravdu. Měl v tu dobu už asi čtyři roky a na svůj věk byl velmi samostatný. Samozřejmě jsem s tím nesouhlasil, ale musel jsem uznat, že s tou dívkou podnik jenom vzkvétal. Klučina si hrál většinou v kuchyni a po čase si ho všichni zamilovali. Byl zvláštní, nezdálo se, že postavu zdědil po matce. Chůvu už zjevně nepotřebovali. Její muž si vždycky chlapce vyzvedl a postaral se o něho. Zdálo se, že byli šťastní. I když…“ Muž povzdechl a poněkud smutným hlasem pokračoval: „Občas jsem pozoroval stín v její tváři. Ptal jsem se, co se děje. Jen mávla rukou, prý únava. Jednou jsem ji zaslechl, jak se někomu svěřuje. Zaregistroval jsem jen poslední větu. ‚Ne, to je zcela absurdní… je to hloupost…’ Nevím, o co šlo, a ani
Ukázka elektronické knihy