Naštěstí pro nás všechny, ochotné, či neochotné vězně kon zumerismu, stojí konzumeristické lékárny namačkané jedna ve dle druhé podél hlavních ulic, stejně jako jejich nespočetné, stále rafinovanější a všudypřítomnější prodloužené ruky, a jsou při praveny poskytnout záchranné pásy a život zachraňující služby, které potřebujete: aby vás zbavily nejistoty, kterou znáte, a ote vřely vám oči vůči nejistotám, o nichž jste dosud nevěděli.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516258
Kapitola 18
Co se vlastně stalo s kulturní elitou?
Pierre Bourdieu, význačný francouzský sociolog, tvrdil před třiceti lety (ve své vysoce vlivné knize Distinkce), že „kulturní elita“, tedy lidé, o nichž panuje přesvědčení, že jsou nositeli nej vyšší autority, co se týče rozlišování mezi comme il faut a comme il ne faus pas (mezi tím, jak by to mělo být a jak by to být ne mělo) ve všech věcech „kulturních“, se odlišují od nás ostat ních svým vysokým uměleckým vkusem a přísně definovanými standardy – v ostrém protikladu k našemu obyčejnému neroz lišujícímu vkusu a nepřítomnosti nebo nehorázné uvolněnosti standardů. Byl to právě tento kontrast, který udržoval rozdě lení mezi „vysokou kulturou“ (schvalovanou a praktikovanou kulturní elitou) a „nízkou (populární nebo masovou) kulturou“ ostatních. Podle zprávy, již napsal Andy McSmith a jež vyšla v on-line vydání Independentu, autoritativní akademici na velmi autorita tivní (Oxfordské) univerzitě prohlásili, že ve starém smyslu již
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516258
„kulturní elita neexistuje“.11 A tak Wing Chan a John Goldthorpe, oxfordští badatelé na poli společenských věd, a tým třinácti dal ších autorů došli na základě dat shromážděných z Velké Británie, Chile, Francie, Maďarska, Izraele, Nizozemska a USA k závěru, že to, co dnes již nelze nalézt, je „kulturní elita“, jakou popisoval Bourdieu – lidé na vrcholu odlišující se od těch, kteří jsou vzhle dem k nim podřadní, tím, že chodí do opery a obdivují vše, co bylo momentálně označeno za „vysoké umění“, a současně ohrnují nos a s pohrdáním shlížejí na „všechno tak vulgární, jako je po pulární hudba nebo mainstreamová televize“. Ve skutečnosti není zánik elity ve starém stylu (ale nikoli „kul turní elity“ jako takové!) žádnou novinkou. Již v roce 1992, ve snaze uchopit podstatu vkusu (nebo spíše nepřítomnosti vkusu), typického pro „kulturní lídry“ té doby, Richard A. Petersen z Van derbiltovy univerzity použil metaforu „všežravosti“12: opera i po pulární písně, „vysoké umění“ i mainstreamová televize; kousek od tohoto, ždibec od onoho, hned toto a hned zas ono. A Petersen nedávno svůj původní objev přeformuloval: „Vidíme posun u po litiků, co se týče jejich příslušnosti k elitě, od povýšeneckých inte lektuálů, kteří snobsky pohrdají veškerou nízkou, vulgární nebo populární kulturou…, k povýšeneckým intelektuálům, kteří vše žravě konzumují širokou škálu populárních i intelektuálských uměleckých forem.“13 Jinými slovy, Nihil „kulturního“ a me alie-
Andy McSmith, „Cultural elite does not exist, academics claim“, na www.independent.co.uk, 20. prosince 2007). 12 Viz R. A. Petersen a A. Simkus, „How musical tastes mark occupa tional status groups“, in M. Lamont a M. Fournier (eds.), Cultivating Differences: Symbolic Boundaries and the Masking of Inequality. Uni versity of Chicago Press, 1992. 13 Viz jeho shrnutí a osvětlující reflexe za dvacet let jeho vlastních a sou visejících studií in „Changing arts audiences: capitalizing on omniv 11
100
Ukázka elektronické knihy