98
a začátečníků v oboru. Za povšimnutí stojí rovněž skutečnost, že toto do jisté míry rovnostářské společenství nezapomíná na své aktivistické kořeny.
ZROZENÍ A VÝVOJ MEZINÁRODNÍ KOMUNITY: INTERNATIONAL ORAL HISTORY ASSOCIATION (IOHA) Logickým vyústěním předešlého vývoje bylo založení Mezinárodní asociace orální historie (International Oral History Association – IOHA) ve švédském Göteborgu (1996). Tento krok znamenal ukončení třicetileté epochy, kdy se mezinárodní setkání organizovala především pod hlavičkou americké OHA (Oral History Association). Byla tak založena nejvlivnější „stavovská“ organizace, jejíž první předsedkyní se stala Mercedes Vilanova ze Španělska. V jejím zvolení se odrazil jak vzrůstající zájem španělsky mluvícího světa o orální historii,127 tak i jistá feminizace oboru.128 Silná pozice Latinské Ameriky byla navíc rovněž potvrzena výběrem příští, desáté mezinárodní konference orální historie v Rio de Janeiru (1998) a především ustanovením španělštiny (vedle angličtiny) jako druhého oficiálního jazyka asociace. Postavení španělštiny lze rovněž chápat v symbolické rovině – představuje nepřehlédnutelné radikalizující se křídlo mezinárodního orálněhistorického hnutí. Založení zastřešující organizace mělo signalizovat zájem o zapojení odborníků, kteří pocházeli z jiných míst světa než ze západní Evropy a USA. 127 Přípravný výbor IOHA v Göteborgu akceptoval 164 příspěvků, jejichž rozložení podtrhuje vzrůstající zájem o orální historii v Latinské Americe: Brazílie 22 příspěvků, Velká Británie 20, Finsko 15, USA 14, Mexiko a Rusko, Švédsko, Argentina, Itálie, Německo, Rakousko a Španělsko po pěti. Zbývajících 19 příspěvků přednesli účastníci z ostatních zemí. 128 Na 14. IOHA konferenci v Sydney v roce 2006 se Ronald Grele zamýšlel i nad tím, proč je vždy na konferencích orální historie více žen než mužů. Jedním z možných vysvětlení by podle něho mohl být fakt, že historie neměla po dlouhá léta pro ženy místo uvnitř převážně „mužských vědeckých institucí a center“ zaměřených především na tzv. velké dějiny, na mocenskou sféru, funkcionáře atd. Ženám pak byla shovívavě přenechána oblast mapující „obyčejný život“ a „každodennost“, tedy pole, na nichž se orální historie může zdatně rozvíjet. Další vysvětlení může podle Greleho souviset s tím, že orální historie neměla po dlouhá léta na růžích ustláno a nebyla oceňována; snad také proto, že muži-historici, zahledění často až příliš do sebe a svých „velkých“ témat, ji příliš neakceptovali.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516256
2. Orální historie a její vývoj
99
Asociace si vytkla jasné strategické cíle, které postupně realizovala, ať již šlo o vydávání vlastního zpravodaje IOHA Newsletter či časopisu Words and Silences (obě periodika ve dvou jazykových mutacích – v angličtině a španělštině), zřízení webových stránek,129 organizování mezinárodních konferencí v různých částech světa, podporu kolegů z chudších zemí, vytváření podmínek pro mezinárodní projekty a v neposlední řadě výměnu teoretických a metodologických zkušeností na poli orální historie. Rozhodnutí o konání mezinárodních konferencí orální historie (nyní již pod hlavičkou IOHA) každé dva roky, přijetí principu rotace vedoucích funkcí (prezidenta, viceprezidentů a devítičlenného výboru, v němž má každý kontinent své zastoupení) a především zásada cirkulace míst i kontinentů pro pořádání konferencí asociace, to vše se ukázalo jako velmi přínosné. V každé pořádající zemi podnítila konference nebývalý zájem o orální historii, což se shodovalo i s hlavními cíli asociace.130 Jako správná se ukázala cesta, která vedla k vytvoření mnoha center orální historie, jakož i příliv individuálních účastníků z celého světa, především pak z oblastí, kde politická situace nedovolovala či stále nedovoluje pluralitní přístup k pramenům.131 Ne vše, co si zakládající výbor v roce 1996 předsevzal, se beze zbytku podařilo. Na bilančním panelu „10 let IOHA“ v Sydney upozornila řada zakládajících členů především na skutečnost, že se nepovedlo zorganizovat společný mezinárodní výzkumný projekt a s očekávaným 129 Dostupné na: http://www.iohanet.org [cit. 23. 10. 2014]. 130 Na 10. mezinárodní konferenci v Rio de Janeiru připadlo z 224 akceptovaných příspěvků 85 hostitelské zemi, na následující konferenci v roce 2000 v Istanbulu z 214 příspěvků pocházelo z Turecka 15, na 12. mezinárodní konferenci v roce 2002 v Pietermaritzburgu (Jihoafrická republika) bylo ze 154 příspěvků 21 z Afriky (kromě pořadatelské země ještě z Konga a Nigérie), na 13. mezinárodní konferenci v roce 2004 v Římě patřilo domácím zástupcům z 327 akceptovaných příspěvků 27. I v Sydney byl předešlý trend potvrzen: z 203 akceptovaných příspěvků patřilo 60 australským kolegům, v mexické Guadalajaře bylo z 361 dokonce 70 příspěvků z domácí produkce. V nastoupeném trendu pokračovala 16. IOHA konference konaná v Praze; ze zatím nejvyššího počtu 434 akceptovaných příspěvků v dějinách připadlo na české kolegy 51 vystoupení. Na 17. konferenci IOHA v argentinském Buenos Aires (2012) bylo přijato 296 příspěvků, následná účast vystupujících však byla zhruba o třetinu nižší a cca 150 vystupujících bylo „domácích“, tj. ze zemí Latinské Ameriky. 18. IOHA konference v katalánské Barceloně (2014) znamenala opětovný vzestup zájmu na takřka 500 přijatých příspěvků, ovšem posléze odřekla svou účast na konferenci cca polovina přispěvatelů. 131 Viz Thomson: Dancing through the Memory; též Ferreira de Moraes: Ten Years of IOHA.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516256
100
úspěchem se nesetkalo ani oslovení kolegů z východní Evropy.132 Alexander von Plato z Ústavu pro dějiny a biografii v německém Lüdenscheidu (Fern-University Hagen) rovněž kriticky hodnotil poměrně velkou fluktuaci členů asociace a položil si v této souvislosti několik řečnických otázek: „Co naší společnosti chybí? Odráží snad houpavou štěstěnu orální historie nové podmínky přicházející vždy po politických změnách? Jsou za tím ‚politické‘ cíle orálních historiků, jejich mládí a nestálé působiště?“133 Za jeden z hlavních důvodů zdánlivé „fluktuace“ označil chybějící institucionální zázemí (výzkumná centra apod.).134 Za mírným odlivem Evropanů (především z bývalé střední a východní Evropy) může být podle von Plata rovněž skutečnost, že mnozí z nich pracují v Evropské konferenci dějin sociálních věd (Eu ropean Social Science History Conference – ESSHC), kde byla vytvořena sekce orální historie.135 Bilanční 15. konference byla zajímavá nejen pohledem zpět, ale silně na ní rezonovaly i úvahy o budoucnosti orální historie i vlastní asociace. V Sydney se rozhodně nedal přeslechnout názor, že orální historie vstupuje do další vývojové fáze – globalizace a digitalizace. V této souvislosti zdůraznil Ronald Grele především fenomén globalizace 132 Tomu do jisté míry napomohl až 16. mezinárodní kongres IOHA v roce 2010, který se uskutečnil v Praze. 133 Viz Von Plato: International Oral History. 134 Tamtéž. 135 Tento trend byl patrný i na 6. setkání ESSHC, které se konalo 22.–25. března 2006 v nizozemském Amsterdamu. Orální historie zde tvořila vedle dalších dvaceti sekcí (např. Světová historie, Elity, Práce, Politika, Náboženství, Sexualita, Technologie, Genderová studia, Etnicita a migrace, Kultura, Vzdělání) rovnocennou součást programu jak co do témat, tak i počtu panelistů. Tento trend, nastoupený na 5. konferenci v roce 2004 v Berlíně, pokračoval i nadále a naznačil obrovský převis příspěvků v sekci Orální historie zaregistrovaných pro 7. setkání ESSHC v Lisabonu (2008), 8. ročník v Ghentu (2010) a 9. ročník v Glasgow (2012). Tento trend vyvrcholil na 10. ročníku ESSHC ve Vídni (2014), kde byli organizátoři nuceni především z kapacitních důvodů odmítnout zhruba 70 ze 140 přihlášených příspěvků. V tomto ohledu se bohužel situace nezměnila ani na následujících konferencích ve Valencii (2016) a v Belfastu (2018). Nabízela se proto zcela reálná otázka, zdali nenastal vhodný čas vytvořit speciální platformu – ať již v podobě zvláštní konference, či dokonce evropské asociace – pro setkávání orálněhistorické komunity evropského kontinentu. Ani konferencím ESSHC se však nevyhnuly důsledky pandemie covidu-19 a ročník 2020, který se měl konat v nizozemském Leidenu, byl nejprve odročen a posléze se uskutečnil o rok později pouze v online podobě. Orálněhistorická sekce se najednou po letech „přetlaku“ v počtu příspěvků potýkala s rapidním propadem účasti (z prezentovaných 60 příspěvků v roce 2018 na 41 příspěvků v roce 2021).
Ukázka elektronické knihy