se v průběhu času proměňují předměty našich potřeb a našich požitků; proč se původní člověk postupně ztrácí, takže společnost nabízí zraku mudrce pouze směs povrchních lidí a strojených vášní, které jsou dílem všech těchto nových vztahů a nemají žádný skutečný základ v přirozenosti. To, co nás v této věci učí rozvažování, nám dokonale potvrzuje pozorování: divoch a civilizovaný člověk se svým srdcem a svými sklony liší natolik, že co je nejvyšším štěstím pro jednoho, by druhého dovedlo k zoufalství.199 První z nich vyzařuje pouze klid a svobodu, chce pouze žít a setrvat v zahálce, a ani samotná ataraxie stoika nedosahuje jeho netečnosti vůči jakémukoli jinému cíli. Naproti tomu stále činný občan se lopotí, zmítá, bez přestání se trápí, když vyhledává stále náročnější zaměstnání. Pracuje až do hodiny své smrti, dokonce jí letí vstříc, aby se dostal do stavu, kdy žije, nebo se zříká života, aby dosáhl nesmrtelnosti. Dvoří se vznešeným, které nenávidí, a boháčům, jimiž pohrdá. Nešetří ničeho, aby získal čestnou výsadu jim sloužit, pyšně se chlubí svojí nízkostí a jejich ochranou a hrdý na svoje zotročení, s pohrdáním mluví o těch, kdo nemají tu čest, že by je s ním sdíleli. Jaká to podívaná pro obyvatele Karibiku, pozorovat strastiplné a mnohými záviděné snažení nějakého evropského ministra! Kolika způsobům krutého skonu by netečný divoch dal přednost před hrůzou podobného života, kterou často nezmírní ani požitek z toho, že člověk koná dobře? Aby ale dohlédl cíle takové péče, bylo by zapotřebí, aby tyto pojmy, moc a pověst, měly v jeho mysli nějaký smysl, aby pochopil, že existuje druh lidí, pro něž pohled zbytku světa něco znamená, kteří umějí být šťastni a spokojeni sami se sebou na základě svědectví druhého spíše než svého vlastního. Vskutku, taková je skutečná příčina všech těchto rozdílů: divoch žije v sobě samém, zatímco společenský člověk, vždy vně sebe samého, umí žít pouze v mínění druhých, a abychom tak řekli, pouze z jejich úsudku získává pocit vlastní existence. Není zde mým tématem, abych ukázal, jak se z tohoto stavu rodí taková lhostejnost vůči dobru a zlu, navzdory tak krásným proslovům o morálce; jak tím, že se vše omezuje na vnější dojem, se vše 199
„Kdokoliv činí, co chce, je šťastný, stačí-li si sám; to je případ člověka žijícího v přirozeném stavu. Kdokoliv činí, co chce, není šťastný, přesahují-li jeho potřeby jeho síly; to je případ dítěte v tomto stavu.“ J.-J. Rousseau: Emile, II, s. 310.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516246
stává strojeným a hraným, čest, přátelství, ctnost a často i samotné neřesti, neboť konečně odhalujeme tajemství toho, jak se jimi honosit; jak, stručně řečeno, tím, že se neustále ptáme druhých, kým jsme, a že se nikdy neodvážíme zeptat sebe samých, uprostřed tolika filosofie, lidskosti, uhlazenosti a vznešených zásad, máme pouze klamný a povrchní zevnějšek, čest bez cti, rozum bez moudrosti a požitek bez štěstí. Stačí mi dokázat, že toto není původní stav člověka a že pouze duch společnosti a nerovnost, kterou plodí, takto mění a zhoršují všechny naše přirozené sklony. Snažil jsem se vyložit původ a rozvoj nerovnosti, ustavení a zlořády politických společností do té míry, do jaké mohou být tyto věci vyvozeny z přirozenosti člověka pouze na základě světla rozumu a nezávisle na posvátných dogmatech, která posvěcují suverénní autoritu božským právem. Z tohoto výkladu vyplývá, že nerovnost, téměř neexistující v přirozeném stavu, získává svoji sílu a svůj růst z vývoje našich schopností a z pokroků lidské mysli a že se konečně ustavením vlastnictví a zákonů stává pevnou a legitimní. Vyplývá z toho též, že morální nerovnost, kterou umožňuje pouze pozitivní právo, je v rozporu s přirozeným právem pokaždé, když ji nedoprovází ve stejném poměru nerovnost tělesná. Toto rozlišení dostatečně určuje, co si v tomto ohledu musíme myslet o tom druhu nerovnosti, který vládne mezi všemi civilizovanými národy. Je totiž zjevně proti přirozenému zákonu, ať již jej definujeme jakýmkoli způsobem, aby dítě poroučelo starci, hlupák aby vedl moudrého člověka a aby hrstka oplývala zbytečnostmi, zatímco hladový dav postrádá nezbytné věci.200
200
Závěr Rozpravy je zjevnou narážkou na slavnou pasáž z Montaigneových Esejí (Des Cannibales, in: Essais, I,30, s. 332n.; králem-dítětem je míněn Karel IX.). Ze tří nespravedlností vycházejících z rozporu mezi přirozenou a ustavenou nerovností, které jsou zde uvedeny, Rousseau v Rozpravě analyzoval především třetí nerovnost: extrémní nerovnost v bohatství, která člověku znemožňuje sebezáchovu i to, aby se těšil z bohatství, které vyprodukoval; v tomto ohledu je tato nerovnost, jak zde Rousseau píše, „proti přirozenému zákonu, ať již jej definujeme jakýmkoli způsobem“. (Viz Bachofen a Bernardi, pozn. 198, s. 273.)
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516246
POZNÁMKY
Poznámka I
Hérodotos vypráví, že když se po smrti falešného Smerdise201 sedm osvoboditelů Persie shromáždilo, aby rokovali o podobě vlády, kterou dají státu, vyjádřil se Otanés rázně pro republiku. Tento názor zní z úst satrapy o to překvapivěji, že kromě nároku, který mohl sám Otanés vznášet na vládu, se urození vlády, jež je nutí ctít lidi, bojí více než smrti. Otanés, jak si můžeme domyslet, nebyl vyslyšen, a když viděl, že dojde k volbě monarchy, přenechal on, který nechtěl ani poslouchat, ani rozkazovat, dobrovolně ostatním soupeřům své právo na korunu. Jako jediné odškodnění žádal, aby byl svobodný a nezávislý on i jeho potomci, což mu bylo přiznáno.202 Kdyby nám Hérodotos nesdělil omezení, které bylo k této výsadě připojeno, bylo by nutně zapotřebí je předpokládat. Jinak by Otanés, neuznávající žádný druh zákona a neskládající nikomu účty, býval byl ve státě všemocný a byl by býval mocnější než sám král. Nezdálo se však, že muž schopný se v podobném případě spokojit s takovou výsadou, by byl schopen této výsady zneužít. Vskutku nevíme o tom, že by toto právo kdy způsobilo 201
202
Smerdis byl synem perského krále Kýra, po jehož smrti zasedl na trůn, byl však zavražděn. Jeho smrt zůstala Peršanům utajena a za krále se lstí prohlásil jistý mág, podvod však byl odhalen a mág zabit. Sedm povstalců po jeho svržení debatovalo o nejlepší podobě zřízení, Otanés se vyslovil pro demokracii. Tato debata, v níž je postupně chválena demokracie, aristokracie a monarchie, je jedním z nejstarších textů analyzujících politická zřízení. Hérodotos, Hist. III,80–84. „Já však s vámi soutěžit nebudu; nechci vládnout ani být ovládán. Vzdávám se usilování o vládu pod tou podmínkou, že nikdo z vás nebude vládnout ani mně, ani mým potomkům po všechny časy. Tak promluvil, a když s tím ostatních šest souhlasilo, nesoutěžil s nimi o získání vlády a z jejich středu odešel. Až podnes je jeho rod mezi Peršany jediný svobodný a podrobuje se vládě, jen pokud sám chce, aniž ovšem přestupuje perské zákony.“ Hérodotos, Hist. III,83, s. 199.
100 Ukázka elektronické knihy