o dřevěnou stěnu, jako by ho zvedla a odhodila silná rána. Oči měl pootevřené a velké pravidelné zuby obnažené v křečovitém úšklebku. Suknice županu se v nepořádku vzdouvala okolo něho, přednice byla na prsou rozhalená a pod županem byl nahý. V blikavém světle pochodně nebylo jasné, zda je ztmavlá skvrna na levé čelisti a na tváři stínem nebo modřinou, ale nikdo nemohl přehlédnout zející ránu nad srdcem a krev, která z ní vytekla po záhybech roucha pod bok mrtvého. Dýka, jež ránu zasadila, byla rychle vytažena a život vzala s sebou. Cadfael přiklekl k tělu a jemně odsunul vlněný župan, aby bylo ránu v mihotavém světle lépe vidět. Gwion, který váhal mezi dveřmi, zda vstoupit, se zhluboka nadechl a vypustil dech prudkým vzlykem, až se plamen pochodně divoce zazmítal a po mrtvé tváři jako by přešel záchvěv života. „Klid,“ pravil shovívavě Cadfael a nahnul se k pootevřeným očím. „On už klid má. Já vím, že byl stejné příslušnosti jako vy. A je mi to líto!“ Marek stál mlčky a nehybně a shlížel dolů s nepolekaným soucitem. „Jestlipak měl ženu a děti?“ řekl nakonec. Cadfael zaznamenal, čeho si budoucí kněz všiml nejdříve, a musel to ocenit. Kristus by nejspíš reagoval stejně. Neřekl by „bez zpovědi a v nebezpečí!“, dokonce ani „kdy byl naposled u zpovědi a dostal rozhřešení?“, ale „kdo se postará o jeho děti?“. „Ženu i děti,“ odpověděl tichoučce Gwion. „Vím to. Postarám se.“ „Kníže vám to jistě dovolí,“ ubezpečil ho Cadfael. Trochu ztuhle se zvedl z kleku. „Musíme jít a povědět mu, co se stalo. Jsme pod jeho pravomocí a hosty v jeho domě, všichni, tento
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516192
muž zrovna tak, a tohle je vražda. Vezměte pochodeň, Gwione, jděte napřed a já zavřu dveře!“ Gwion bez ptaní poslechl tento cizí hlas, přestože mu neměl co přikazovat a uznával ho jen z vlastní vůle. Na prahu klopýtl, třebaže nesl světlo, ale Marek ho podržel za paži, dokud nenabyl rovnováhy, a stejně zdvořile ho pustil, jakmile stál pevně. Gwion neřekl ani slovo, nepoděkoval a Marek to také neočekával. Kráčel před nimi jako hlasatel, pochodeň v ruce, přímo ke schodům velké síně a už pevnou rukou jim posvítil dovnitř. „Všichni jsme se mýlili, můj pane,“ promluvil Cadfael, „když jsme se domnívali, že Bledri ap Rhys uprchl od vaší pohostinnosti. Neodešel daleko a nepotřeboval na tu cestu ani koně, přestože je to ta nejdelší, na jakou se člověk může vydat. Leží mrtvý v bytě, který mu váš správce přidělil. Podle toho, jak to tam vypadá, utíkat ho ani nenapadlo. Neříkám, že spal, ale jistě ležel v posteli a jistě přehodil přes svou nahotu župan, když vstal, aby šel vstříc tomu, kdo ho přišel vyrušit z odpočinku. Tihle dva viděli to, co já, a potvrdí to.“ „Je to tak,“ přisvědčil bratr Marek. „Je to tak,“ přisvědčil i Gwion. Okolo Owainova poradního stolu v jeho stroze vybaveném soukromém obydlí zavládlo ticho. Velitelé jeho vojska znehybněli a čekali, co udělá kníže. Hywel, který stál u otcova ramene a právě před něho kladl pergamen, strnul s napůl rozvinutým listem v ruce a široce rozevřené oči upíral na Cadfaela. Owain chvíli přemítal a pak pravil: „Mrtvý!“ Spíš trávil zprávu, která mu náhle byla předložena, než aby o ní pochyboval. „Dobrá.“ A vzápětí: „A jak zemřel?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516192
„Dýkou do srdce,“ s jistotou odpověděl Cadfael. „Zepředu? Tváří v tvář?“ „Nechali jsme ho, jak jsme ho našli, pane. Může se na něj podívat váš lékař. Domnívám se,“ pokračoval Cadfael, „že dostal silnou ránu, která ho odhodila na stěnu, takže omráčený upadl. Ten, kdo ho srazil, jistě stál proti němu tváří v tvář; bylo to střetnutí, ne přepadení zezadu. A v tu chvíli nebyla použita zbraň. Někdo proti němu vyrazil pěstí ve velkém hněvu. Potom byl Bledri bodnut, když už ležel. Krev mu stekla do záhybů županu a natekla pod levý bok. Ani se nepohnul. Když byl bodnut, nebyl při vědomí.“ „Bodl ho tentýž člověk?“ zeptal se Owain. „Kdo ví? Je to pravděpodobné, ale ne jisté. Pochybuji ovšem, že by bezmocně ležel víc než pár okamžiků.“ Owain rozestřel ruce na stole před sebou a odstrčil poházené pergameny. „Říkáte, že byl Bledri ap Rhys zavražděn. Pod mou střechou. V mé péči, ať už se do ní dostal jakkoli, jako přítel nebo nepřítel, ale byl v mém domě jako host. To nestrpím.“ Pohlédl přes Cadfaela na Gwionovu zasmušilou tvář. „Nemusíte se bát, že si života poctivého nepřítele vážím méně než života kohokoli z mých lidí,“ ujistil ho šlechetně. „Pane,“ velmi tiše odvětil Gwion, „o tom jsem nikdy nezapochyboval.“ „Přestože se nyní musím vydat za jinými záležitostmi, dočká se spravedlnosti, budu-li to jakýmikoli prostředky schopen zajistit. Kdo ho viděl živého jako poslední?“ „Já jsem ho viděl pozdě večer odcházet z kaple,“ přihlásil se Cadfael, „a mířil ke svému bytu. Viděl ho i bratr Marek, který byl se mnou. Víc nevím.“
99
Ukázka elektronické knihy