bude moct v nejbližší době. A vůbec, nebylo by lepší tenhle můj projektík odložit? Mnozí Ukrajinci teď žijí metodou odpočtu dní, při kterém se použije kalendářní datum a zároveň probíhající den války. „Zdá se, že tohle bylo osmý den,“ takhle to teď často říkáme. Známý vzpomíná na svůj „pátý den“, kdy on, dvaapadesátiletý fotograf, strávil se svou loveckou kulovnicí poprvé noc u Kyjeva v oddílu domobrany. „Tehdy jsem pochopil první pravidlo pěchoty ve válce – nedostat se pod palbu z vlastních řad. To znamená, aby tě nezastřelili vlastní lidi.“ Když se krčíš v noci v příkopu a není jasné, kde kolem dokola sedí stejní jako ty, všichni čekáte na nepřátele (které ještě nikdo naživo neviděl), v keřích kolem sem tam žhnou ohníčky a velitel, který se připlazí a zase odplazí, protože sám dohromady nic neví, můžeš z hlouposti střelit někoho z vlastních lidí. Nebo někdo z vašich střelí tebe. Mnozí pak mají své vlastní přelomové dny. Například: To bylo, když jsme přijeli do Lvova (matka s osmiletým synem, uprchlice). Nebo: To bylo, když začali ostřelovat město, obden (obyvatelka Charkova). Tenkrát, když se trefili do naší kanceláře a shořela veškerá dokumentace (obyvatel Charkova). A já si pamatuji čtvrtý den, kdy jsem ztratil spojení se svým přítelem z Mariupolu. Spojení se dosud neobnovilo. Co je s ním? Co se děje v Mariupolu, v hrubých rysech vím, dívám se přece na zprávy. Co se tak ještě může stát během jednoho měsíce: může být zničeno město. Došlo mi to v okamžiku, kdy jsem sledoval video z Mariupolu a náhle v jednom momentě (ukazovali trosky, dýmající domy, mrtvá těla) se do záběru dostala rozmlácená výloha a před ní reklamní tabule. Poznal jsem je – výlohu i reklamní tabuli. „To je přece na rohu té… jak se jenom…“ začal jsem vzpomínat. Ale v mých vzpomínkách byla ta mariupolská ulice úplně jiná! Byla taková nějaká barevná, živá. V mých
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516148
vzpomínkách po ní chodí lidé. Zničené město se samo sobě nepodobá. Po návratu do rozbombardovaného města můžeš přijít do své rodné ulice a nepoznat, kde stával tvůj dům – to jsem kdysi četl v číchsi pamětech. Ale vždyť teď, když si pozpátku přehrávám události, si přesně vzpomínám, jak začaly pulzovat první křeče toho právě prasklého vředu, ty záblesky dnešních výbuchů – nejdřív v dálce, pak stále blíž a blíž. Já jako obyvatel Krymu jsem mnohé z toho, co se stalo už před 15 lety, vnímal mnohem citlivěji než mnozí jiní. Vzpomínám si na příhodu, kdy kamarád měsíc po napadení Gruzie ze strany Ruska křičel na německé známé v simferopolské kavárně: „Vy tomu nerozumíte! Pro Rusy je dobytí území jako národní orgasmus!“ Uklidňovali ho a říkali, že se příliš rozčiluje, a navíc, že Krymu nic nehrozí. Ještě jednu vzpomínku mám – na jeden z prvních dní po příchodu ruských vojáků do Simferopolu. Tehdy se mě francouzská novinářka na rovinu zeptala: „Jste připraveni vzít do rukou zbraně?“ Zamumlal jsem něco v tom smyslu, že to nejsou naše metody. A pak jsem tu zbraň stejně do rukou vzal – a to když jsem se přesvědčil o tom, že často je mnohem spolehlivější svého nepřítele prostě donutit, aby neútočil na tebe a tvoji zemi. Donutit ho k tomu hrubou silou a nepozastavit se ani před jeho zabitím. Ukázalo se, že je to spolehlivější, než se snažit jeho rozum a svědomí ovlivnit slovy. Je to jednoduše jediný způsob, který nám nechali. A ještě jedna chronologicky novější vzpomínka, asi tak sedm let stará: přijeli jsme s kamarádem do Kyjeva z války na dovolenku a on se pořád nemohl uklidnit: „Koukej na ně (ukazoval na bezstarostné Kyjevany) – pro ně válka neexistuje!“ Obzvlášť ho štvali sportovci v posilovnách, které by byl nejraději nahnal ke své četě tahat minomety. „Ale nevadí, však oni si ještě svoje
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516148
zakusí!“ prorokoval. A to proroctví se vyplnilo. Kyjevané zakusili válku. Také si pamatuji na frázi, kterou jsem si přečetl jako puberťák, když jsem zkoumal knihovnu rodičů. „Přát si válku mohou jen lumpové, ale když už ses do války zapletl, zbývá ti jen jedno – zvítězit.“ Tahle myšlenka Ernsta Hemingwaye, jehož jsem tehdy ještě neznal, mi doslova pootevřela dveře do světa dospělých. Teď na to často vzpomínám. A ta knížka doteď stojí ve skříni v mém domě v Simferopolu. Ať to zní jakkoli divně, ten minulý měsíc jsem získal naději, že ještě uvidím i ten dům i to město.
100 Ukázka elektronické knihy