se pořád držíš. Elegantní, vysportovaný, záříš. Nevím, jak voníš, nechci to vědět, nepřišla jsem tě přece očichávat. Ale moje smysly reagují a podvědomí mě nutí, abych v chuti kávy na jazyku hledala tebe, tu tvou specifickou příchuť, kterou jsem někdy cítila, když jsem tě měla tlustého a pulzujícího v ústech. Ten nový střih ti sluší, říkáš. Vlastně teď vypadáš ještě mladší než posledně. Snažím se vzpomenout si na to moje a tvoje posledně a vidím nás, jak se nalepení jeden na druhého kolébáme na hajzlíku v nějakém klubu; stěny jsou počmárané, svítí modrá zářivka, jsme udýchaní, opilí a zhulení. V pozadí je slyšet basy z reprobeden, tak silné, že cítím vibrace celým tělem a ty mě pícháš s takovou vervou, jako bys mě chtěl uvnitř roztrhat na kousky. Naše posledně. Moje noha se náhodou dotkne tvojí, neúmyslně o ni zavadí, okamžitě ji zaskočeně odtáhnu, nechtěla jsem, no neblázni, přece jsem nepřišla, abych se tu o tebe nechtě otírala, jen si nemysli. Ale vidím, že si nemyslíš. Vidím, že víš a že tě to taky bere. Proč se navzdory tomu, že třicítku mám už nějakou dobu za sebou, vedle tebe zase cítím jako mladá holka? Moje tělo ti podléhá, i když se hodně snažím, aby to na mně nebylo poznat. Ano, ve tvé přítomnosti mi stojí, kulaté tvrdé tlačítko červeně svítí, jako bych na tebe byla naprogramovaná. Říkáme si ještě něco, už nevím co, protože myslím jen na to, že jestli toho okamžitě nenecháme, všechno špatně dopadne. Ale copak to není to, po čem teď toužím? Skončit 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516056
s tebou špatně, špatně se s tebou chovat, spustit se s tebou. Rozepnout ten těsný korzet, ve kterém vězím, a dovolit si následovat instinkt bez ohledu na následky. Dost. Rychle uhýbám pohledem, mám v hlavě zmatek, dopíjím kávu jedním douškem a bohužel už musím letět. Tak rychle? Proč? Zůstaň. Ale moje tramvaj právě odjíždí, já v ní, snažíš se mě ještě dostihnout esemeskou. Jednou, druhou, další. Píšeš: chutnala ti? Domluvíme se na další? Nenecháš mě vychladnout, vypisuješ mi různé nestoudnosti, čím dál odvážněji, úplně jako bys mě před chvílí měl. Nechal ses unést, a jak, ale já se z toho taky ne a ne vzpamatovat. Prudce vběhnu do bytu, shodím kabát na podlahu v předsíni a rychle se zamknu v koupelně. Rozpálená jako mrouskavá kočka si zasunu ruku mezi stehna, abych ten požár uhasila, a za pár vteřin vyvrcholím. Teprve v tu chvíli jsem schopná vzít do ruky telefon, mažu tvoje číslo a spolu s ním všechny zprávy, které mi za poslední hodinu přišly, všechna slova, která jsi pro mě poskládal do prasečinek, jimiž jsi mě chtěl nakrmit, abych se ti znovu oddala. Později, abych se zchladila ještě víc, naberu do dlaní studenou vodu, opláchnu si obličej, dívám se na sebe do zrcadla a myslím si: copak to nikdy neskončí? O pět let dříve: Kdesi mezi mým prvním a druhým manželem, mezi rozvodem a svatbou, v přestávce na přechodnou samostatnou existenci, svobodná a šťastná a zároveň zklamaná a osamělá tě zvu do své postele. Ano, dnes večer, čekám, přijeď. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516056
Tamto všechno se ještě nestalo. Nepospícháme za žádnými dětmi, nevolají nám jiní partneři: kde jsi? a kdy přijdeš? ne, nemusíme nikomu nic vysvětlovat, vymýšlet si, klamat. Můžeme si být, můžeme si nebýt. Nikomu do toho nic není. Tehdy jsi ještě můj dobrý přítel, to si o tobě myslím, kámoš, s nímž si můžu donekonečna povídat a v mezičase si pro uvolnění dopřát příjemný sex, chlápek, který mi zvedne telefon uprostřed noci, a když ho budu potřebovat, objeví se, jak nejrychleji bude moci. Objevuješ se. Celý pro mě. Crr, crr, otevírám dveře, stačí vteřina a uvědomím si, jak moc jsem tě chtěla. Neváhej, ber. Když je to tak, beru. Vrhnu se na tebe jako šílená, vyhladověle, povídat si budeme potom, tak pojď. Táhnu tě do peřin, rozbaluju, jako bys byl dárek. Jsem malá holčička, rozmazlená dceruška, pro kterou tatínek udělá cokoli, splní jí každé přání. Čokoládku – prosím. Houpacího koně – už je tu. Diamantový náhrdelník – žádný problém. Modré z nebe – už letím. Šup, chlape, letíme na Měsíc, vystřelila jsem naši raketu do vesmíru, dvoučlenná posádka, ty a já ve stavu beztíže, vstupujeme na oběžnou dráhu, Země je jen maličký puntík, menší než nehet. Podívej, všechno odsud vypadá jinak. Mlhoviny, galaxie, hvězdy. Dívej se, nezavírej oči. Dívej se na mě. Chci, abys mě viděl. Aby ses díval, jak vypadám, když jsi ve mně. Když kladu chodidlo na stříbrnou kouli, na jejíž odvrácené straně jsme přistáli. Ano, právě to teď cítím, těsně vyplněná tebou, vysávám veškerou hmotu, zkoumám nekonečno. Do Slunce by se vešlo mi100 Ukázka elektronické knihy