K A P I T O L A D E S ÁTÁ Už se rozednívalo, když Sosna, Blesk a Vřesna došli na mýtinu, které Vřesna říkala Čirá tůň. Cesta lesem mezi vzrostlými ginkgy byla nesmírně pomalá, protože Vřesnu každých pár kroků popadly bolestivé křeče a musela zastavit. Sosna nechápala, jak předtím vůbec dokázala dojít tak daleko od ostatních, a pochybovala, že by se Vřesna dokázala bez pomoci Sosny a Bleska vrátit zpět. Tohle nemůže být proti vůli Draka, pomyslela si. Jsem si jistá, že by Drak nechtěl, abych nechala Vřesnu umřít o samotě a v bolestech. Držela se té myšlenky zuby drápy, ačkoli si uvědomovala, že tím pádem nejspíš definitivně ztratili stopu netopýrů. Kam se ji snažili dovést? A jakou cenu zaplatí za to, že je přestala následovat? Ať bude cena jakákoli, stálo to za to, protože když Sosna pomohla Vřesně obejít velký keř, rozprostřel se před ní travnatý svah posetý černobílými chlupatými flíčky její rodiny. Pandy z Tenkého lesa a červené pandy posedávaly v hloučcích na trávě nebo odpočívaly na větvích stromů a na první pohled se zdálo, že se jen pohodlně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516038
K A P I T O L A D E S ÁTÁ
99
vyhřívají v ranních paprscích slunce. Ale zápach tohoto místa a apa tie, s jakou reagovaly na Vřesnino slabé zvolání, vypovídaly o něčem jiném. Byly naživu, ale všechny byly nemocné. „Sosno?“ vydechl Jalovec a pokusil se vstát. „Ty žiješ!“ Svahem se neslo překvapené bručení a velké i červené pandy začaly zvedat hlavy. Několik se jich dokonce vyškrábalo na nohy a šly se přivítat. Z koruny stromu nad Sosninou hlavou se ozval povědomý hlas červené pandy. „Sosna? Naše Sosna? Ona je tady? A Blesk? Blesk je tu s ní taky?“ O chvíli později už Hledačka Leze daleko, Bleskova matka, klouzala dolů po kmeni a div nespadla do keřů pod stromem, jak pospíchala. „Mami!“ vykřikl Blesk a utíkal jí naproti. Přitiskli se k sobě, navzájem se objali dlouhými huňatými ocasy a vzápětí se na ně sneslo celé klubko slabých, ale nesmírně šťastných členů jejich klanu. Sosna pomohla Vřesně ulehnout do měkkého mechu a běžela se přivítat s Jalovcem, aby se za ní nemusel lopotit do kopce. „Mysleli jsme, že jsme o tebe přišli během zemětřesení,“ řekl jí. „Hledali jsme tě a doufali jsme, že nám Velký drak sešle další zna mení, ale… neseslal.“ Jalovec svěsil ramena a vypadal smutně a vyčer paně. Sosna střelila pohledem po Bleskovi a zjistila, že se na ni upřeně dívá. Asi vím, proč tady žádná panda neviděla další znamení, pomyslela si. Když jsme se ztratili, Velký drak promluvil ke mně. Beze mě s ním nemají žádné spojení. Nejspíš by jim měla říct, co všechno zažila a co o sobě zjistila, ale… byla na to teď správná chvíle? Všichni byli nemocní. „My jsme vás taky hledali,“ řekla místo toho. „Co se vám stalo?“ „Když jsme vás nemohli najít, tak… prostě jsme nezvládli pokračo vat dál do hor. Bylo to příliš náročné. Rozhodli jsme se, že to jediné,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516038
100
B A M B U S O VÁ Ř Í Š E – Ř E K A TA J E M S T V Í
co můžeme udělat, je najít si nové bezpečné místo, kde bychom se mohli usadit. Nakonec jsme došli sem.“ Jalovec se rozhlédl po svahu, a přestože mu oči slzely, Sosna v nich viděla úlevu a radost. „Je to tu úžasné! Měkký mech, vysoké stromy, dostatek bambusu… no, přinej menším víc bambusu než v Tenkém lese… a samozřejmě naše krásná tůň. Teď jsme pandy z Čiré tůně.“ Sosna se podívala směrem, kam ukázal čenichem. Na úpatí svahu spatřila rovnou prosluněnou mýtinu s na první pohled hlubokým jezírkem. Sosna z Čiré tůně, pomyslela si. Vůbec to neznělo špatně, ale Sosna by si to dokázala lépe vychutnat bez všudypřítomného pachu nákazy a bolestného sténání. „Co se stalo?“ zeptala se Jalovce. „Odkud se to vzalo?“ Jalovec polkl a zavrtěl hlavou, z čehož jej popadla závrať. „Nemáme tušení. Ale je to zlé. Červená panda z klanu Léčí srdce se nám snažila pomoct, ale nedokázala zjistit, který bambus na to zabere, a nakonec ho ani nemohla jít nasbírat, protože sama onemocněla. Dnes během noci umřela jedna panda z klanu Skáče vysoko. A naše Hyacinta…“ Jalovec se odmlčel a zalapal po dechu. Sosně se sevřelo hrdlo a rychle se rozhlédla. Našla ji zhroucenou ve stínu nedalekého stromu, zatímco Jalovec pokračoval. „Je strašně zesláblá. Nevím, kolik jí zbývá času.“ „Ale ne,“ vydechla Sosna zděšeně a dívala se, jak se Hyacintin syn Šťavel tulí ke své matce, stočený do klubíčka u její hrudi. Jeho drobné tělo se třáslo při každém nádechu. Sosna se za nimi rozběhla, ale čím byla blíže, tím to bylo horší. Srdce jí svíraly obavy a žal, přesto se přinutila dojít až k nim. Hya cinta měla zavřené oči, z jejich koutků tekl hnis a její dech připomínal
Ukázka elektronické knihy