Kritiky
Arvéd (ČR 2022) Režie Vojtěch Mašek Scénář Jan Poláček, Vojtěch Mašek Kamera Dušan Husár Hudba Aid Kid, Jonatán Pastirčák Hrají Michal Kern, Saša Rašilov, Jaroslav Plesl, Vojtěch Vodochodský, Petr Čtvrtníček, Ivana Uhlířová, Marian Labuda ml. a další Délka 120 min. Distribuce CinemArt Premiéra 25. 8. 2022
Vyvolávání zapomenutých duchů I sebedůkladněji faktograficky uchopený životopis je do té či oné míry autorskou fikcí. Film Arvéd, režijní debut Vojtěcha Maška, to přiznává a fikční svět záměrně buduje. Vypráví o širší veřejnosti dnes neznámém českém hermetikovi ve stylu, který nazývá magickorealistickým. Jiří Arvéd Smíchovský (1898–1951), okultista, vzdělanec a konfident dvou totalitních režimů, byl výraznou personou prvorepublikové pražské bohémy. Zámožná zpola německá rodina mu umožnila studium práv, filozofie a teologie. Ovládal světové jazyky i klasickou řečtinu a hebrejštinu, zajímal se o hermetismus a kabalu, shromáždil rozsáhlou sbírku okultní literatury, praktikoval černou magii. Přihlásil se do několika politických stran včetně nacistické a od začátku okupace spolupracoval s německou tajnou službou. Udával, ale taky před gestapem zachraňoval. S fašismem sympatizoval, a přitom se údajně účastnil seance, která měla za úkol odstranit astrálního dvojníka Adolfa Hitlera. Za kolaboraci mu po válce hrozil
096
trest smrti, ale jeho zmírnění na doživotí si Arvéd vykoupil vázacím podpisem StB. Byl tak posedlý obžernou touhou po vědění, že zrazoval přátele jen pro úlovek vzácných knih ze zkonfiskovaných knihoven. Zvrhle se chlubil, že poslal padesát lidí na šibenici. Žil v pohodlné klauzuře luxusního hotelu i v nejtvrdším žaláři, kde zemřel za nevyjasněných okolností. Osciloval mezi vrcholy a dnem, znal jen extrémy: buď slávu, nebo ponížení. Jeho život i smrt jsou opředeny záhadami a vyvolávají přímo románové představy. Spisovatel Jan Poláček je před šesti lety zpracoval v knize Malostranský ďábel, v níž kombinuje faktografický a románový přístup. Vojtěch Mašek, zkušený autor komiksů, dramatik a spoluscenárista oceněných snímků Křižáček (r. Václav Kadrnka, 2017) a Okupace (r. Michal Nohejl, 2021), napsal s Poláčkem filmový scénář a ujal se režie. Tvůrci Arvédův příběh nenahlíží objektivně, ale zevnitř. V prostoru na pomezí reality a snu se snaží zachytit komplikovanou Arvédovu duši, skrývanou pod maskami, jež s obratností eskamotéra dle potřeby měnil. Scéno-
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515976
Kritiky graficky tuto posunutou skutečnost vyjadřuje křivý regál knihovny a skříň sloužící symbolicky jako jakési přechodové pásmo do jiného světa. Děj neprobíhá lineárně, ale střídá časové roviny. Stejná vyšetřovna, stejné postavy, jen jiný čas, v němž se moc přelévá z jedněch rukou do druhých. Víceméně divadelní scény se opakují na principu déjà vu, obměňují se v různých kontextech. Centrální motiv dvojnictví se uplatňuje mnohovýznamově od dvojitých agentů přes astrální dvojníky po protichůdnost Arvédových postojů a činů. I jeho vzdělanost byla dvojsečnou zbraní, použitelnou ke zkáze i spáse. Dar mimořádné inteligence s sebou nesl pokušení pýchy, manipulace a sebestředné bohorovnosti. Svářila se v něm ctižádost s pochybnostmi o sobě, přívětivost s krutým chladem, uzavřenost s předváděním, samotářství s potřebou přijetí a obdivu. Jeho kumpán Plaček, jenž se mu coby komunistický prominent a spoluzakladatel StB revanšoval za vysvobození z transportu do koncentráku, s ním hraje mocenskou hru služeb a protislužeb. Spoluvězeň farář Zemek představuje Arvédův protipól, neochvějně stojící na straně dobra. Nenechá se přesvědčit o bytostné zkaženosti satanisty, vytrvale mu prokazuje milosrdenství a dodává odvahu v těžkých podmínkách. Arvéd se této průzračné lásce, jež jako paprsek světla proniká mřížemi kobky, křečovitě brání, ale dost možná neúspěšně, takže jeho krytí Zemka před bachaři není vypočítaným tahem, ale projevem soucitu. Tomuto páterovi, první církevní oběti komunistické zvůle padesátých let, se na sklonku života otevřel – pokud jeho zpověď nebyla také další z mystifikací a her. K dialogu vyzýval i transcendentní partnery; snad svou identitu potřeboval vymezovat v interakci s nimi. Byl vychován v tradičním katolicismu, chtěl se stát knězem, ale tehdejší ostrakizace homosexuálů a pravděpodobně i vyhazov z římského jezuitského semináře v něm vzbudily dojem, že je zavržen Bohem, a proto se obrátil k ďáblu. Narcismus a touha po odhalení nejzazších tajemství ho přivedly na hranu, kde se mu setřel rozdíl mezi světlem a tmou. („Od určitého bodu vědění se ocitáme mimo kategorie dobra a zla.“) Jako by byl periodicky trestán za překročení lidských mezí, hrdina, kříženec Fausta a Josefa K., je pochmurnými koridory vláčen k soudu v jakémsi nekonečném kafkovském procesu. Důraz se klade na výtvarnou a zvukovou stránku. Znepokojivá, veskrze současná minimalistická hudba kupodivu dobře sedí k dobové atmosféře, nové aranžmá písně Jen pro ten dnešní den vyznívá důmyslně i ironicky. Kamera až na závěrečnou sekvenci snímá výhradně interiéry: apartmá v hotelu Esplanade, vyšetřovnu, vězeňskou celu a labyrintické chodby. Svícení v ostrých kontrastech podtrhuje divadelní aranžmá. Střih připomínající akauzální logiku spojuje časovými skoky fragmenty vzpomínek. Zatímco zážitek společenského dna ilustrují obrazy ze šatlavy, o pohybu
097
dandyovského intelektuála v dekadentním prostředí prvorepublikových salonů i o jeho kontaktech s hermetickými kruhy se dovídáme jen zprostředkovaně. Akce je téměř stoprocentně nahrazena slovem. Mašek si v promyšleném scénáři evidentně jde za svou vizí; nabízí jen základní záchytné body Arvédovy biografie a nechává na divákovi, aby si je sám poskládal. Rozlišení, které události jsou skutečné, a které se odehrávají pouze v pološílené mysli zmítané vnitřními běsy, je ponecháno zcela na něm, stejně jako bádání nad Arvédovou motivací a vynořující se otázkou: Co je úběžníkem, k němuž se upíná, jaká je jeho představa osobního štěstí – onoho faustovského „okamžiku, prodli!“? Ovšem divák neobeznámený s historickým kontextem například netuší, že pětkrát variovaný magický obřad je rekonstrukcí brdské evokace hermetiků z roku 1938. Bez znalostí knižní předlohy mu hrozí propad do opiového doupěte absurdního dramatu. Část publika artová jízda i bez ukotvení v realitě potěší, jiné části ale nebude enigmatický horor dávat smysl. Předností snímku jsou bezpochyby herci. Uhrančivý Michal Kern dokáže postihnout nevyrovnanost Arvédovy letory. V pohledu, gestech i exaltovaných deklamacích spojuje vášnivost, nepřiznanou křehkost i odpornou slizkost s jakousi ďábelskou přitažlivostí. Při okázalém svádění mladíčka rafinovaně mísí podlézavou pokoru s intelektuální pýchou. Přehrávání a teatrálnost odpovídají Arvédově exhibicionisticko-hysterické nátuře a zároveň odkazují k tehdejšímu filmovému herectví typu Kristián. Saša Rašilov v roli Plačka – jednou v poloze vyšetřované ustrašené trosky, jindy jako sebevědomý vyšetřující činovník –, Jaroslav Plesl coby tichý farář Zemek i Vojtěch Vodochodský, ztvárňující rozpačitého novopečeného estébáka, jsou naprosto přesvědčiví. Prolínání dobového tématu s nadčasovým bývá nosné v literatuře i v kinematografii a mělo by vyústit v nějaké poselství – dovolím si užít termínu vysmívaného nejen Woody Allenem – pro současnost. Ve své režijní prvotině Vojtěch Mašek skrze faustovského hrdinu, nejednoznačnou postavu konfrontující se s dávno zrelativizovanými hodnotami, na něž se práší v pokřivených policích knihoven, ostře nasvítil temnou část československých dějin. Surrealistická stylizace Arvédova portrétu se pokouší hlouběji pronikat k člověku, jenž nebyl jen průměrným zbabělcem a prospěchářem sloužícím jakémukoli režimu, nýbrž složitou povahou, smíšenou z černé a bílé. Arvédova osobnost byla velmi rozporuplná, a tak i film o něm zřejmě vyvolá kontroverze. Takové výjimečné umělecké projekty se v posledních letech v naší kinematografii objevují, jedny pohříchu nepovedené, druhé přinejmenším pozoruhodné. Arvéda i při všech výhradách a ambivalentních pocitech řadím k těm druhým. ✕ Zdena Mejzlíková
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515976
Kritiky
BANGER. (ČR 2022) Scénář a režie Adam Sedlák Kamera Dušan Husár Hrají Adam Mišík, Marsell Bendig, Anna Fialová, Sergei Barracuda, Jan Révai, Sára Rychlíková, David Černý, Kamila Trnková, Stacy Cruz a další Délka 105 min. Distribuce Bontonfilm Premiéra 22. 9. 2022
Truchlení za BANGERem Tuzemská kinematografie jako by se stále utápěla v moralizujících elegiích; v českém prostředí vzniká nemálo filmů, jež prověřují morální kredit hlavního hrdiny, který je staven do pozice zrcadla společenských traumat. Selhal protagonista? A selháváme my coby společnost s ním? Nový snímek Adama Sedláka je ale jiný: BANGER. je filmem touhy. Její klasická koncepce01 – s níž rezonuje rovněž práce mladého českého filmaře – je pevně spjata se silou a energií negativity: touha prahne po něčem nepřítomném, po něčem, co nemá, po něčem, čeho doposud nebyla schopna dosáhnout. Je toužebným pohledem směrem k horizontu, který čím více se k němu blížíme, tím více se nám vzdaluje. Hrdina BANGERu. – rapper, kterého v jeho komunitě nikdo nezná – je toužícím subjektem par excellence: touží po BANGERu (hitu, ráně, úderu, průlomu, skrze nějž dojde sebeurčení). Touha po něm je přitom pouze prostředkem jiných jeho tužeb: po uznání, slavě, přítelkyni, sebeuspokojení. BANGER. je filmem touhy, protože touha
01 Moderní filozofie vyděluje dva hlavní způsoby uvažování o touze. Jeden, ten klasičtější, uvažuje o touze coby negaci: touha touží po něčem, co jí bylo odepřeno. Druhý, který je kritikou prvního, je radikálně pozitivní: touha se neživí z nepřítomného objektu, nýbrž vychází z ní samotné. Viz. např. Judith Butler, Subjects of Desire: Hegelian Reflections in Twentieth-Century. New York: Columbia University Press 2012. Následující kritika filmu BANGER. byla přitom napsána na pozadí první načrtnuté koncepce.
v něm pouze produkuje, či dokonce reprodukuje touhu. To, po čemž hrdina touží, není konečným objektem touhy, nýbrž spíše něčím, skrze co bude hrdina toužit po něčem dalším. Touha se nezastavuje. Je mechanismem, Deleuze a Guattari by řekli strojem, pohybem či intenzitou existence hrdiny; nikoliv však snahou po dosažení konkrétního konečného předmětu nebo stavu. Možný předpoklad filmu touhy by mohl znít třeba takto: snímek by měl být zasazen do prostředí, ve kterém se touha může zcela svobodně reprodukovat, tedy do prostředí, ve kterém jí nic nebrání, určitě ne etické normy, morální dogmata či právní zákony. Touha musí téct. Subkultura drogového podsvětí by se pro tento účel mohla zdát ideální: lidé, kteří se v ní pohybují, svou touhu povětšinou ničím nelimitují: na nejvyšších stupních jejich hodnotových žebříčků se nacházejí euforické prožitky fyzického a psychického řádu; cílem jejich životů je, aby pouze zrychlovaly. Cokoliv by jim mělo v takových prožitcích bránit, získá následně nálepku něčeho strnulého, zabrzděného, něčeho, co touhu spíše blokuje, než aby jí reprodukovalo. Pokud je hrdina BANGERu toužícím subjektem par excellence, je nutné dodat, že není pouze jím. Protagonista je rovněž subjektem, který touze brání, resp. klade si otázky, kam až lze v uspokojování touhy zajít, což znamená, že hledá hranice, které není při tomto sebe/ uspokojování možné dále překročit. Hrdina BANGERu. je intenzitou touhy a toužení prostoupen, ale zároveň ve své mysli nechává růst a bobtnat skeptika vůči těmto toužícím energiím. Sedlákův film je zajímavý právě v tomto sváru, v této nejednoznačnosti a neurčitosti: nelze říct, která vrstva sledovaného hrdiny je důležitější či hlavní. Jedna totiž prorůstá druhou. BANGER. se nezdá být dialogem dvou rovnocenných pozic: touhy a její etické reflexe. Spíše ukazuje, že tělo, které touží, je stejným tělem, které vlastní touhu zpochybňuje.
098
↳ zpět na Obsah Ukázka elektronické knihy