„Čím? Jedině tím, že dejchám!“ naseru se. „S nikým se nebiju, nemluvím s nima a ani je nijak neprovokuju!“ „Nemluv na mě tímto tónem!“ Nadechnu se a zkusím se ovládnout, abych se nerozeřval. On mě buzeruje za to, že mě ostatní šikanujou?! Co to je za kravinu?! Neměli by tu sedět ostatní děcka? „Budu nucený ti udělit důtku!“ Prudce zvednu hlavu, ale než se ozvu, přeruší mě jiný hlas. „Z jakého důvodu?“ Poprvé se podívám na mámu. Mračí se na ředitele, ruce zatnuté do pěstí, které má na klíně. „Vždyť jsem Vám říkal-“ „Říkal jste, že mého syna šikanují kvůli jeho orientaci!“ přeruší ho ona ostře. „A nyní jste se k těm šikanizérům připojil i vy?!“ „Ne,“ vyjekne ředitel zaskočeně. „Tak jsem to nemyslel!“ „Tak mi to vysvětlete!“ přikáže mu máma. „Vy ho trestáte, protože je homosexuál?!“ „Ne, to jste špatně pochopila,“ zajíkne se ředitel. „Jen jsem… Byly nějaké stížnosti… Tak jsem… se rozhodl…“ „Potrestat toho šikanovaného?!“ napoví mu naštvaně máma. „Toto Vám přijde jako správné?! Chováte se naprosto ohavně! Pokud mého syna potrestáte nebo mu budete nadále ubližovat, tak na Vás podám oficiální stížnost. Myslím, že víte, pro koho pracuji, že ano?! Takže to laskavě berte vážně!“ V naprostém šoku se dívám na mamku. Nejen, že jí pořádně slyším mluvit, ale dokonce mě nazvala svým synem a brání mě! Toto jsem 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515973
nezažil už několik měsíců, a proto mi to skoro vžene slzy do očí. Stisknu víčka a držím je plnou silou. „Očekávám, že se místo toho, abyste se přidal na tu špatnou stranu, najdete v sobě dost síly a zastanete se těch slabých! Do týdne mi pošlete vyrozumění, jak se k dané situaci postavíte. A tu výhružku důtkou budu považovat jen za špatný vtip!“ vstane ona ze židle a vyjde ze dveří. Prudce se postavím a vyběhnu za ní. Dohoním jí na chodbě, která je naštěstí pořád prázdná. I když teď by mi to bylo jedno. „Mami!“ chytnu jí za ruku. Otočí se a rozzlobeně se na mě podívá. Asi jí vadí, že jí držím ruku a proto jí pustím. „Promiň,“ zašeptám. „Nechtěl jsem tě chytit,“ omluvím se a uhnu očima. „Jen jsem ti chtěl poděkovat, že jsi… Promiň, že jsi musela do školy. Nevěděl jsem, že tě pozvali.“ Beze slova se otočí a odejde. *** Zabrušuju nerovnosti na kousku dřeva, když za sebou uslyším pohyb. Otočím se a udiveně se podívám na mámu. Do dílny nepřišla už skoro rok. Ani v době, kdy jsme spolu skvěle vycházeli, se dílně vyhýbala. Vždycky říkala, že není dost šikovná a tady by si jen ublížila. Byl jsem rád. Vadí mi, když mi někdo chodí do mých soukromých míst. „Stalo se něco?“ vykoktám zaskočeně. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515973
Trochu zamračeně mě pozoruje a já ještě víc znejistím. Nejistě si popovytáhnu tepláky, které mi během práce sklouzly na bok. Zatěkám očima k rozdělané práci, jestli něco tam mi pomůže. Ale ne. Dál zmatenej netuším, co se děje. „Volal někdo?“ zkusím. „Nebo někdo přijel?“ „Proč jsi mi neřekl, že ti ve škole ubližují?“ Překvapeně se zajíknu. Ona mluví na mě?! Doteď se mnou ani nevydržela v jedné místnosti! A najednou za mnou přišla a dokonce s otázkou. Netuším, co najednou odpovědět. Co jí mám říct? Že jsem ji nechtěl otravovat? To jsem jí měl povědět, že protože jsem jí přebral manžela, tak mě teď šikanujou? To bych nedokázal ani kdybysme spolu mluvili. „Odpověz.“ „Já nevím,“ pokrčím rameny. „Chtěl jsem to vyřešit sám,“ řeknu jeden z důvodů. „Příště mi to řekneš!“ Přikývnu a dívám se, jak odchází pryč. *** Druhej den se podezíravě rozhlídnu kolem. Na školní chodě je divnej klid. Nikdo po mně nepokřikuje, skříňka není nijak pomalovaná, lidi si na mě neukazujou. Co se děje? „Ahoj Timhoty.“ „Key!“ zavrčím. „Proč se tak divně koukáš?“ 100 Ukázka elektronické knihy