ZÁMKY ČECH A MORAVY
císařským dvorem. Na loutnu se doprovází také na slavném portrétu od Jana Kupeckého. Prapředci z Kolína nad Rýnem se živili jako kupci. Povýšení do stavu svobodných říšských pánů dosáhli ve dvacátých letech 17. století. Rodinná tradice směrovala Jana Adama k di plomatické a dvorské kariéře: vzrůst rodové prestiže stvrdil dědičným hraběcím titulem (1696). V osmnácti (!) zdárně uzavřel studia na univerzitě ve Vídni a Praze a plánoval zmí něnou grand tour. Neznáme podrobnosti, ale dvorská služba – s přibývajícími lety to bylo stále patrnější – mu uspokojení nepřinášela, záměrně se Vídni vzdaloval. Dokládají to jeho cestovní itineráře. Původně do Jaroměřic zajížděl v prosinci a zů stával přes Vánoce (oslavoval tu své jmeniny, připadající na 24. prosinec), ve dvacátých le tech přidal pobyt velikonoční. Na podzim se tu na pár dní stavoval cestou na západočeské pan ství v Bečově nad Teplou. (Z původních něko
lika dnů se stal měsíc.) Zprvu mu metropole zabírala 6–8 měsíců v roce, Jaroměřice dnů asi padesát. Ve třicátých letech to ale bylo téměř pět měsíců – právě na úkor hlavního města. V něm zůstal v roce 1733 225 dnů, v roce 1737 pak 135 dnů, dalšího roku už pouhých 69 dnů a roku 1739 jen 81 dnů, tedy necelé tři měsíce. Nelichotivý obraz dvora vstoupil také do divadelních produkcí: libreto ke Calderově opeře Láska neznající zákon nenechává na po chybách, že thessalský velmož Ortensio je sám hrabě. Před zkažeností dvora, vyjádřenou hned v úvodním recitativu, i městského života dá přednost prostému venkovskému živobytí. A místo děje – Thessalie – zastupuje Jaroměřice. Pro inscenace bylo typické, že v nich čas tokrát docházelo ke ztotožnění hlavní postavy s naším šlechticem a místo děje neskrývaně odkazovalo na Moravu. Platí to i pro operu zkomponovanou v roce 1730 dvorním kapel níkem Františkem Antonínem Míčou (1696–
Jeden z čestných dvorů je otevřený do parku
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515963
Jaroměřice nad Rokytnou
1744). (Jde skutečně prostředním jménem o Antonína, i když obvykle je mylně uváděno Václav.) Má to ostatně v názvu: O původu Jaroměřic na Moravě. Syn varhaníka z Náměště nad Oslavou to u Questenberga dotáhl až na prestižní funkci komorníka, svým způsobem i důvěrníka hra běte. Je ostatně typické, že v hudebních pro dukcích – jako muzikanti i zpěváci – vesměs vystupovali zámečtí sloužící, a to třeba něko lik desítek najednou; vystoupení cizích umělců bylo naprosto výjimečné. (Jistým bonusem ta kové praxe byla finanční úspora.) Příležitostně se zapojovali další z poddanského městečka, kde se zpívalo v kostele sv. Markéty, servitském klášteře a místní škole. Jan Adam o to projevo val živý zájem, ostatně je zřejmé, že se nespo kojoval s hotovým výsledkem, ale do nastudo vání nových čísel aktivně vstupoval. Vždycky něco změniti obyčej míval, povzdechl si kdosi. Osobní vztah k Moravě i ohledy na většinu českojazyčných sloužících a ostatních pod daných vedl Questenberga k mimořádně ne obvyklému kroku: libreta skladeb dával pře kládat do češtiny (a navíc němčiny) a rovněž je v těchto jazycích provozoval. Dvorská eti keta přitom znala pouze italštinu! A tak brzy po italském provedení zněla v Míčově opeře O původu Jaroměřic vůbec poprvé v našich zemích čeština! A shodné je to s prvenstvím opery v jazyce německém. Zaznamenání hodný je vlídný vztah hra běte k poddaným; projevoval o ně upřímný zájem: Stolníkovi a Katce přeji mnoho štěstí k jejich sňatku a dobré manželství. Je mi líto, že na svatbě nemohu být; očekávám vaši zprávu, jak byla uzavřena a kdo všechno na ní byl. – A k postonávajícímu Míčovi: Nemá jíst nic, co má peří, žádnou kaši, nic, co je na omastku smaženo toho dne, nic, co toho dne pečeno z hub, ani chléb, … žádné vepřové maso, nic pečeného toho dne, nemá pít žádné víno … a nemá chodit mezi množství lidí, zvláště ne tam, kde je prováděna hudba.
Kostel sv. Markéty
ČECHY, KONZERVATOŘ EVROPY Citované spojení prvně použil anglický varhaník, učitel hudby a skladatel Char les Burney, který Čechy navštívil r. 1772: Často jsem slýchával, že Češi jsou nejhudebnější národ v Německu, ne-li v celé Evropě. … Procestoval jsem celé Království české od jihu až k severu. A poněvadž jsem poctivě sledoval, jak se prostý člověk učí hudbě, shledal jsem posléze, že nejenom v každém větším městě, ale také ve všech vesničkách, kde je jen triviální škola, učí se chlapci i děvčata hudbě. … Tyto školy potvrzují skutečnost, že pěstování, a nikoli příroda, způsobují, že je v Čechách tolik hudebníků. Pěstování hudby přispívá k tomu, že mají v této zemi hudbu tak rádi a že se v ní tak dobře vyznají. Češi mohou být nazváni vzdělanými, protože dovedou číst, a stejně tak jsou vynikajícími hudebníky, protože dovedou hrát na hudební nástroje. Obojí je jedna z hlavních složek všeobecného vzdělání.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515963
ZÁMKY ČECH A MORAVY
a poslední – také nadaná hudebnice – rovněž zemřela dříve než otec. (Po svatbě se v Jaro měřicích poprvé hrálo divadlo.) Druhou part nerkou šedesátníka se roku 1738 stala o třicet let mladší Marie Anna Kounicová, kýženého potomka ale nepřinesla ani ona. Velkolepá přestavba rezidence pokračovala (prvotní záměr byl ještě velkorysejší) navzdory rostoucímu zadlužení, patrnému od třicátých let. Divadlo vzniklo přímo v budově zámku, ve dle toho tu byla přírodní scéna na ostrově říčky Jaroměřičky (dnes Rokytné), protékající zámec kým parkem. Obohacovaly jej vodní kanály s gondolami. Voda je duší zahrady, bez ní by byla tupá a melancholická. Celkem je zde doloženo na 180 divadelních představení, oper a velkých hudebních produkcí. Vzhledem k torzovitosti pramenů jich jistě bude přes dvě stě. Jan Adam z Questenbergu zemřel jako po slední svého rodu po čtvrt roku trvající nemoci na jaře 1752. Hudební produkce utichly… Epi tafem mu budiž Míčova skladba k oslavě hra běcích narozenin z roku 1732, v níž se Jaromě řice stávají libosadem Apollóna a jeho Múz, jež po okolí šíří tak sladké souzvuky…
Zámku byla navrácena původní barevnost
Osobní život hraběte Jana Adama pozna menala nenaplněná touha po dědici. První sňatek v roce 1707 s šestnáctiletou Marií An tonií z Waldburgu († 1736) přinesl šest dětí, ale tři synové a dvě dcery zemřeli v dětství
Vypsat děj Míčovy opery z roku 1730 O původu Jaroměřic na Moravě není jednoduché. Hlavním tématem italského libreta Giovanniho Domenica Bonliniho (do češtiny ho přeložil dramatik a herec Heinrich Rademin) je totiž smyšlený příběh ze středověkých Čech, Moravy a Slezska a spletené – příbuzenské i milovnické – vztahy tří smíšených dvojic, reprezentujících tyto země a jejich slavné osobnosti (Přemysl I. Otakar, matka sv. Václava Drahomíra aj.). Gualtero, zakladatel Jaroměřic, je sám hrabě Questenberg, také jeho milá Hedvika (skoro Amazonka) odkazuje na reálnou slezskou kněžnu. Na konci opery ovšem shledáme tři šťastné páry. Vedle vztahových propletenců se řeší touha po míru, sláva Moravy či vlastní založení města, to vše s typicky bohatou scénografií. (Planina s mnoha dělníky a Hedvičinými vojáky zabývajícími se stavbou hradeb města, které postupně viditelně nabývají svou podobu.) Doprovodný balet překvapí nečekanou skladbou účinkujících: měšťané a sedláci, kteří projevují svůj údiv a radost nad vystavěným městem. A trojdílným komickým intermezzem provádí selský pár Hajdalák a Bumbalka, parodující mimo jiné i divadelní přípravy (kupříkladu hrabětem placené školení zpěvaček): Gualterus outrat nic nešpóroval, z tebe potěšení vypracoval; tak tehdy býti má to veliké potěšení, které působí v mém žaludku zkormoucení? Hlas máš libý, ten mně v uších tak zní, až zuby skřípí.
100 Ukázka elektronické knihy