bylo postaráno i tam. A já chtěl taky vidět ty druhé. O pana Mozola jsem nechtěl přijít. A o pana Moutelíka taky ne. Podíval jsem se na Přemu a řekl jsem: „Já myslim, abysme šli do pivováru, ne? Dyby něco, tak se můžem dycky ztratit.“ „Samozřejmě,“ řekl Benda. „Kuci, vy ste blbci,“ řekl Perlík. „Drž hubu. Věčina je pro pivovár,“ řekl Benda. „Ponivač ste blbci.“ „Nehádejte se,“ řekl Přema. „Tak teda dem do pivováru.“ „Dobrý,“ řekl Benda a kluci se zvedli. „Idioti,“ řekl Perlík. Benda se na něho prudce obrátil. „Koukej, jestli se ti to nelíbí, tak s náma nechoď!“ „Ale drž hubu,“ řekl Perlík a zvedl se taky. Počkal jsem, až jeden za druhým vylezli ze skladu, a šel jsem k Přemovi. „Jo tak. Poď,“ řekl Přema. Vylezli jsme ven. Před skladem stál malý vozík a na něm hromada přikrytá plachtou. Kluci stáli kolem, zachumlaní v kruhu, v dešti, s automatama a s flintama přes rameno. Vahař měl prapor obtočený kolem žerdi. Přema odhrnul plachtu a vytáhl naleštěný automat za hlaveň. „Umíš s tim zacházet?“ řekl mi. „Ne.“ „Tak podívej. Tadyhle se to vodjišťuje. Tady se tam dává zásobník a takhle se zaklapuje.“ Přema zasunul plechový zásobník do objímky. Z direk v zásobníku se leskly hlavičky kulí. „Zkus si to,“ řekl Přema. Vytáhl jsem zásobník a zase jsem ho zasunul. Šlo to dobře. „A dyž střílíš, tak to přimáčkneš loktem k boku.“ „Jo.“ Přema se otočil k vozíku a vytáhl zpod plachty čtyři zásobníky. „Tyhle si dej do kapes.“ „Díky.“ Zastrkal jsem zásobníky do kapes u kabátu. Právě se mi tam vešly. „Dem,“ řekl Jerry.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515913
„Dem,“ řekl Přema. Jerry chytil oj vozu a Procházka s Kočandrlem se opřeli vzadu. Postavil jsem se k vozíku a pomoh jsem jim tlačit. Vahař rozvinul prápor a vyrazili jsme. Vozík se rozskřípal. Jeli jsme pomalu k lávce a kolem československého kostela a kolem bývalého DTJ k pivováru. Jak jsme se blížili k pivováru, potkávali jsme pořád víc a víc lidí. Věděl jsem, jak vypadáme. Bylo to dobré. Všichni kluci šli mlčky. Dělali jsme, že nic. Jako by všechno bylo samozřejmé. Lidi v turistických pumpkách a s trikolórama na rádiovkách na nás čuměli. Bylo vidět, že z nás mají respekt. Bylo to dobré. Přijeli jsme k mostu přes řeku. Podíval jsem se vzhůru do Ireniných oken. Chtěl jsem, aby se dívala, ale nedívala se. Samozřejmě. Teď mě měla vidět. Ale kdepak. To štěstí jsem neměl. Už jsem viděl, jak se budem mazat s Němcema někde v lese a Irena bude zalezlá někde ve sklepě. To pro mě docela ztrácelo půvab, když mě v tom Irena neuvidí. Proč do toho vlastně lezu? Po cestě od mostu k pivováru táh zástup lidí. Jako o Dušičkách na hřbitov. Na pivovárské věži vlál veliký československý prápor. Viděl jsem, že někteří chlapi v davu mají na ramenou československé armádní opakovačky. A někteří byli ve starých československých uniformách a ovinovačkách. Vypadali staromódně. Už jsem docela zapomněl, že existuje něco jako ovinovačky. V téhle válce už to nebylo. Tlačili jsme pomalu náš vůz davem a mlčeli jsme. Lidé se na nás dívali. Na některých bylo zase vidět, že z nás mají úctu. Anebo to byl strach. Bylo jich asi mnoho mezi nima, kterým bylo nepříjemné vidět opravdové pušky. Asi v duchu doufali, že se nakonec všechno odbude v tichu. Ale do pivováru šli přesto. Byli všichni vlastenci. A hrdinové. Před námi šel pan Löbl, náš bývalý domácí, byl Žid, ale měl za ženu árijku, takže nebyl v koncentráku. Nesl přes rameno brokovnici. Býval to odjakživa velký nimrod. Nějak mi vedle něj chyběl Bonza. Bonza by určitě šel, napadlo mě. Zarejdovali jsme s vozíkem do brány. Vedle mě se objevil pan Moutelík v pumpkách a v lyžařské čepici a za ním Berta s leicou na prsou. Zazubil se na mě a řekl: „Nazdar, Danny.“ „Nazdar. Budeš fotit?“ řekl jsem.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515913
„To víš.“ Tak ale honem, pomyslel jsem si. Jak jsme propluli bránou, spatřil jsem pana Mozola s policajtskou šavlí, jak stojí s několika lidmi z Mesršmitky. Ani tady to nerozpustili. Měli ji v krvi, Mesršmitku, blbci. Stáli pohromadě a bavili se. Ještě před třema dny se pan Mozol plazil před Uippeltem. To bylo jisté. A teď měl zase strach. Měl pořád z něčeho strach. A pořád měl proč mít strach. Stál bledý a legrační a měl strach. Zahnuli jsme po cestě k hlavní budově. Z otevřených dveří stála na schodech dlouhá fronta. Čekali na zápis. Armáda musela být v první řadě sepsána. Viděl jsem pana Stýbla, holiče, pana doktora Bohadla, advokáta, pana Frintu, prokuristu z naší banky, pana Jungwirtha ze spořitelny a ještě jiné. Stáli a čekali, až na ně dojde řada. Pan Jungwirth jedl chleba s máslem. Zastavili jsme s vozíkem. Přema se obrátil. „Počkejte tady, chlapi. Já jdu k Šabatovi.“ „Dobře,“ řekl Benda. Přema vylezl po schodech nahoru a bylo vidět, jak říká chlapům ve dveřích, aby ho pustili. Viděl jsem, jak se chlap, zaplňující dveře, nejdřív zlostně otočil, ale když viděl Přemu s automatem a handgranátama, udělal mu hned místo. Ano. My jsme mohli kašlat na všechny tyhle ve frontě. Měli oči plné závisti, ale my jsme byli někdo, měli jsme zbraně. Vzal jsem za hlaveň automatu a sklonil jsem ji k zemi. Ocel byla studená a příjemná. „Danny,“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Za mnou stál Berta s leicou u oka. „Postav se, já tě vyfotim.“ „Díky,“ řekl jsem. S tím jsem souhlasil. Hned jsem si vzpomněl na Irenu, jak jí to ukážu. Udělal jsem gableovský úsměv a narovnal jsem automat, aby byl dobře vidět. Berta na mě čuměl hledáčkem a udělal dva kroky dozadu. Doufal jsem, že Zdeněk automat mít nebude. Nebo aspoň že Zdeňka nikdo nevyfotí. Klapla spoušť. „Díky. Kdy to bude, Berto?“ řekl jsem. „Dnes v noci to udělám.“ „Můžeš mi jich udělat víc?“
102 Ukázka elektronické knihy