Stačila jedna věta z úst mladé démonky a všichni průzkumníci jí okamžitě propadli. Cítili z jejích slov účast a příslib, že se jejich situace zlepší. Už byli v bezpečí — někdo se o ně postará. V podobných situacích mívají i obyčejná slova vpravdě magickou moc. Luciana by si ráda povídala a dozvěděla se o tomhle místě co nejvíc, ale byla naprosto vyčerpaná. Airick ji spolu s Corvem zavedl do jedné budovy na rohu náměstí. „Tenhle dům patří k těm stabilním, ve kterých jsme se ubytovali. Je tam dost místa, abyste si odpočinuli. Pak vám samozřejmě najdeme něco lepšího.“ Démoni ho následovali do třetího patra solidně vyhlížející stavby z načervenalého kamene. Airick je zavedl do malé místnosti, kde na zemi ležely dva slamníky. Corvus pochyboval, že by se s nimi průzkumníci vláčeli, takže je nejspíš našli někde v ruinách. Vedlo ho to k úvaze, co všechno by se tady ještě dalo i po těch letech najít. „Donesu vám nějaké přikrývky a jídlo. A kdyby slečna chtěla,“ mrknul na Lucianu, „určitě bychom zvládli i ohřát vodu na koupání. Neříkám, že tu máme vanu, ale věřím, že i tak by vám horká voda udělala dobře.“ Lucianě se rozzářily oči. „To by bylo naprosto skvělé!“ Airick na ni kývnul — zjevně spokojený sám se sebou — a odešel. Luciana shodila ze zad tlumok, který nesla. Corvus sice většinu jejich věcí nesl sám, ale i tak si nedala vymluvit, že aspoň s něčím pomůže. S tichým heknutím se posadila na jeden slamník, opřela se o chladivou zeď a s neskonalou úlevou si natáhla rozbolavělé nohy. V tu chvíli to bylo všechno, co jí stačilo ke štěstí. Kdyby jí přede dvěma měsíci někdo řekl, že ujde tuhle nepředstavitelnou vzdálenost, vysmála by se mu. Stejně jako představě, že se z ní stane démonka, která přijde o křídla, sotva je dostane. Ale byla tady: za hranicemi všech známých map, na místě, o jehož existenci dnes věděl jen málokdo. Seděla tu na slamníku z dávných časů a sledovala Corva — bledého, černokřídlého boha smrti, kterého
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515901
nade vše milovala. A nezáleželo na tom, že jí ho přisoudila nějaká vyšší síla. „Vypadáš spokojeně,“ řekl Corvus při pohledu na její úsměv. „Taky jsem,“ přisvědčila. Nejspíš by pochopil, jak moc ji těší, že se dokázala dostat až sem — že to zvládla navzdory všemu, co je cestou potkalo. Ale nechtěla mu to říkat — chtěla si ten pocit spokojenosti sama se sebou hýčkat v soukromí, jakkoliv se to mohlo zdát pošetilé. Corvus přitáhnul svůj slamník k tomu jejímu. Sundal jí boty, položil si její nohy do klína a Luciana na něj zůstala chvíli nechápavě hledět. Jakmile jí ale začal opatrně masírovat chodidla, vzdychla úlevou. To Corvovi konečně po několika dnech také vykouzlilo úsměv na tváři. Chvíli nato se vrátil Airick se dvěma dalšími průzkumníky. Nesli slíbené přikrývky a jídlo. „Voda bude tak za hodinu,“ oznámil. Luciana se na koupel nesmírně těšila. Od Desmaru nedostala příležitost se umýt. Koupel bylo sice silné slovo — muži jí donesli dva džbery horké vody —, ale i tak byla spokojená. Poté co ze sebe smyla to nejhorší v malé místnůstce na chodbě, která dřív nejspíš sloužila skutečně jako koupelna — soudě podle zašlého vybavení —, jí Corvus šlechetně nabídnul svůj podíl vody, aby si mohla umýt i vlasy. Věděla, že je to malicherné, ale cítila se díky tomu v tuhle chvíli naprosto skvěle. Po dlouhé době byla čistá, pořádně najedená, nesužovala ji nevolnost ani vyčerpávající pocit, že musí následující den vstát a vydat se na další pochod. Vychutnávala si plnými doušky ten luxus, že se může nerušeně zachumlat do přikrývek, které se jí zdály až překvapivě měkké. Corvus si předsevzal, že bude Lucianu hlídat — aspoň první noc. Jenže jakmile ji viděl ležet se spokojeným úsměvem na slamníku, neodolal a lehnul si k ní. Objal ji kolem pasu a dlaň váhavě položil na její břicho. Luciana jeho ruku přikryla svou a popřála mu dobrou noc. Corvus nakonec usnul dřív než ona.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515901
Luciana si plánovala, jak se na druhý den vrhne na průzkum ruin. Jenže když se probudila, s hrůzou zjistila, že musí být přinejmenším poledne. Corvus vedle ní spokojeně oddechoval — zjevně byl vyčerpaný úplně stejně jako ona. Jakmile však ucítil, že se začala vrtět, okamžitě se probral. Luciana se při pohledu do jeho zděšené tváře neubránila smíchu. „Vyspal ses dobře?“ dobírala si ho. „Ale no tak,“ chlácholila ho, když viděla, jak se mračí na jídlo, které jim sem někdo donesl, zatímco spali, „vždyť se nic nestalo.“ „Ale mohlo,“ zavrčel. „Je dobře, že sis projednou pořádně odpočinul.“ „Bylo to ode mě nedbalé.“ Luciana mírně naklonila hlavu na stranu, na tváři se jí usadil nepřítomný výraz a oči se jí zatřpytily. „Od nikoho nám tady nic nehrozí,“ prohlásila po chvíli. Corva její tvrzení kupodivu skutečně uklidnilo. Díky tomu se do kázal v klidu najíst. Po vydatné snídani, která by se dala považovat spíš za oběd, se společně vydali na náměstí, kam je včera Airick přivedl ke společnému ohni. Venku je však přivítal shon. „No konečně!“ zavolal na ně Prall. „Ještě chvíli a šel bych vás vzbudit.“ Místo vysvětlování jen ukázal rukou nad střechy domů směrem na východ. Nebe se tam pomalu barvilo z oranžové do sytě rudé. Podle Lucianiných a Corvových zkušeností to znamenalo, že epicentrum bouře se bude nacházet blízko. Průzkumníci ale zůstávali podivně klidní, ačkoliv chystali pro jistotu přenosné výstražné sloupy. „Chci to vidět,“ zašeptala Luciana Corvovi. Černokřídlý přikývl a roztáhl perutě. Pak — aniž věnoval pozornost tomu, co si o tom pomyslí okolostojící muži — vzal Lucianu do náruče a vzlétl s ní k obloze. Nestačilo se dostat jen nad střechy — ve výhledu jim stále bránily různé věžičky a kupole, proto Corvus vylétl ještě o poznání výš.
100 Ukázka elektronické knihy