k uším. Vánice a mlha, která mezitím ovinula vrchol hory, snížily viditelnost na pouhé metry, i když reklamní brožura tvrdí, že odtud je vyhlídka na desítky kilometrů vzdálené kopce i údolí. Pamatuju si, že shora vedou dolů dvě sjezdovky: nalevo černá La Sorcière, kterou chce sjet Topher, a vpravo od ní neupravená horní část modré sjezdovky Blanche-Neige. Obě se protnou u druhé stanice kabinkové lanovky, ale zatímco Blanche-Neige si dává na čas a v mírných smyčkách obkružuje horu, La Sorcière je mnohem přímější a míří po příkrém svahu rovnou k terminálu. Jde však o velmi nevýstižný popis, protože když jsme před pár minutami černou sjezdovku přelétali v kabince, z desetimetrové výšky vypadala jako jednolitý ledový plát připlácnutý na svah hory. Začnu si rukavicemi stírat led z brýlí a podjedou mi nohy. Před námi je sněhem zasypaná značka, na které snad jsou namalované dvě šipky, ale teď se pod sněhem změnila jen na bílý hrbol. Vlevo je něco na způsob napjaté tenisové sítě jako na kurtu, ale tahle uzavírá přístup na sjezdovku. Bezmocně se řítím přímo do ní. „Pomoc!“ vřískám, ale ostatní nemají šanci zasáhnout. Vletím do sítě, ucítím náraz pružných ok. Zamávám hůlkami a pak žuchnu na zem; lyže o sebe hlasitě cvaknou. Rozchechtaný Rik sjede ke mně a pomůže mi na nohy. „Měla jsi kliku!“ houkne mi do ucha, abych ho v tom skučení vichřice vůbec slyšela, a ukazuje na sněhem olepenou tabulku piste fermée přivázanou k hornímu okraji sítě. „To je La Sorcière. Kdyby ji nezavřeli, mohla jsi vyzkoušet svou první černou v životě. Nemuselo by to dopadnout extra dobře.“ Má pravdu. Za sítí rozeznám prudký, skoro kolmý sráz; sjezdovka se ovíjí kolem úbočí a za zatáčkou není… nic. Kdybych tam vlítla plnou rychlostí, zřejmě bych byla bez šance; zřítila bych se do tři sta metrů hlubokého údolí dřív, než by mě kdokoliv 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515859
stačil zachytit. Z té představy mi je na zvracení, ale vzápětí se mi udělá ještě hůř při vědomí, co mě čeká cestou odtud. Nezmůžu se na odpověď, jen se nechám dovléct zpět k ostatním, kteří v hloučku čekají u modré sjezdovky. „La Sorcière je zavřená!“ ohlásí Rik Topherovi, který dopáleně přikývne. „Jo, viděl jsem. Zatracení zbabělci!“ „Máme čekat?“ zaječí Miranda, ale v burácení vánice je sotva slyšet. „To nejspíš musíme,“ vysvětlí Rik. „Bez Anni a Mirandy nemůžeme vyrazit, nemají moc zkušeností.“ „Vždyť je můžou ohlídat ostatní,“ brblá Topher, ale Rik zavrtí hlavou. „Co když se náhodou rozdělí a zkusí jet za námi? Koukni!“ Ukáže dolů, kde se v dálce vynořila kabinka lanovky s jediným pasažérem, nejvýš s dvěma; na tu dálku se to nedá rozeznat, postavička je směšně malá. Možná to ani není nikdo z naší party. Celá se třesu, srdce mi skáče až do krku. Nezvládnu to. Ale musím. Možná mám poslední šanci něco říct. Teď. Hned. „Nedokážu to!“ vymáčknu ze sebe. Topher se překvapeně ohlédne, jako by zapomněl, že umím mluvit. „Co jsi říkala?“ „Že to sjet nedokážu!“ křiknu hlasitěji. Dech mi hvízdá v hrdle a potlačovaným strachem skoro pištím. Krev mi sviští ve spáncích. „Nemůžu. Prostě nemůžu. Já dolů nesjedu, Tophere. Nedokážu to.“ „No, a jak jinak se tedy chceš dostat do chaty,“ ušklíbne se Topher jízlivě. „Po tobogánu?“ „Tak moment, moment,“ vzhlédne Rik od mobilu. „Co se tady děje?“ „Nedokážu sjet dolů,“ vysvětlím zoufale, jako by se opakováním té fráze dal celý průšvih vyřešit. Ale možná se dá a všechno 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515859
bude v pořádku. „Nemůžu. Nemůžu to sjet. Zabila bych se, vím to. Nedonutíte mě k tomu.“ „Liz, to bude v pořádku.“ Rik mě uchopí za loket. „Dohlídnu na tebe, moje slovo. Hele, jestli chceš, klidně můžeš celou cestu plužit. Povedu tě, budeš se držet mých hůlek.“ „Já. To. Nezvládnu,“ opakuju umíněně. Když tu mantru nepřestanu opakovat, všechno bude v pohodě. Ke sjezdu mě nemůžou nutit. Znám Tophera, trpělivost není jeho silná stránka. Co nevidět ho tohle zbytečné přemlouvání naštve a nechá mě na pokoji. „Doprčic!“ sykne Topher podrážděně, otře si sníh z brýlí a pohlédne na Rika. „Co teď?“ „Liz –“ začne Rik, ale mně v krku vyroste kámen, dusí mě stejně jako při ranní prezentaci. Kabinka s jedinou postavou přibrzdí v terminálu. Mám strach, že začnu zvracet. Buď teď, nebo nikdy. „Já to nezvládnu!“ zavřísknu a pak se zčistajasna rozbrečím. Ty nechutné drásavé vzlyky překvapí nejvíc mě. Zmrzlou rukavicí si šmudlám sníh na brýlích a vítr je tak ledový, že slzy mi na nose zmrznou dřív, než dotečou k jeho špičce. Ty zmrzlé kapky setřepu rukavicí; s chřestěním se mi odlupují od kůže. „Doprdele, já to nezvládnu!“ „Tak fajn, fajn!“ vyhrkne Rik spěšně. „Hlavně nepanikař, Liz. Hele, nějak to vyřešíme.“ Za zády se nám ozve svist lyží. Blíží se k nám Inigo ve své nezaměnitelné zelené bundě, s brýlemi staženými na oči a šálou kolem hlavy. Za ním se z kabinky vyhrabe Tiger, sedne si do sněhu a začne si zapínat vázání snowboardu. „Vrátím se,“ škytám mezi vzlyky a ukážu do údolí, kam zrovna houpavě klesá prázdná kabinka, ze které vystoupil Inigo. „Zavolám obsluze lanovky, ať mi dovolí nastoupit; vysvětlím, že to nedokážu, že jsem se hrozně spletla.“ „Liz, to je směšné!“ vybuchne Topher. 100
Ukázka elektronické knihy