„To je lež! Žádný telefon jsem s váma včera neměl,“ kroutil hlavou Drchna. „A kdy jste, kapitáne, ten rozkaz vydal?“ obrátil se Adler klidným tónem s dotazem na Kajsera. „Kdy, kdy…? Hned po poledni.“ „Zajímavé, říkáte po poledni? Rozdáte všem podřízeným v poledne půlden dovolené a pak jednomu z nich dáte rozkaz?“ Nechápavě se pousmál. „Já nevím, možná hned dopoledne, už si to nepamatuji.“ „Tak já vám poradím. Vyndejte telefon a hned zjistíte, kdy přesně jste nadporučíku Drchnovi volal.“ „Včera jsem všechny zprávy i historii volání smazal… Teď si vzpomínám, volal jsem mu v půl jedenácté…“ Zahnán do kouta, se Kajser chytal stébla. Drchna se smál a vrtěl hlavou. Adler prodloužil pod vousy koutky úst a vzal si slovo. „Víte, kapitáne, když jsem si včera řekl, že trochu prověřím vaši práci na spisu, tak jsem si vzal doprovod. Nebudete tomu věřit, ale od devíti hodin až do půl dvanácté se mnou trávil svůj pracovní čas nadporučík Drchna… Nevzpomínám si, že by přijímal hovor.“ V kanceláři to zašumělo, dusný prostor naplnil neskrývaný údiv. „Tak jsem mu ten rozkaz dal ústně včera ráno, už si nepamatuju. Je to důležitý?“ zaburácel Kajser. „Prostě Drchna ode mě rozkaz dostal a hotovo!“ „Lež, nedal! Nenechám se urážet! Podám na vás stížnost! Už toho mám dost!“ bránil se zuřivě Drchna. „Ticho!“ Sevřená pěst málem přerazila desku stolu. Adler chviličku počkal, než tišším hlasem pokračoval: „Mýlíte se, pane kapitáne, je to důležitý. Vy, nadporučíku, máte na podání stížnosti právo, ale to je teď vedlejší. Jak jsem se včera přesvědčil o neprofesionalitě kapitána Kajsera – velice mírně řečeno –, došel jsem
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515772
k závěru, že nemůžu opustit oddělení v tomto stavu. To mi čest policisty nedovolí. Odložil jsem svůj odchod do důchodu o půl roku.“ Zaplněná kancelář okamžitě zabouřila hlasitým potleskem. Kajser potupu psychicky nezvládl. Nasupený vypadl spěšně na chodbu a pořádně za sebou třískl dveřmi. „Šulin starej, to ho bude mrzet!“ vycedil nenávistně a prchal do své kanceláře. Následovalo další prásknutí dveřmi. Šílenost s údivem sledovali Robert Simon a Barbora Hortová, usazeni na lavici před kanceláří. Vprostřed mezi nimi plnil rozkaz řidič-policista. Tito dva nyní jasně slyšeli o smrti Jindřicha Lavrena. Barbora neskrývala šok, Robert naprostou zmatenost. Stihli spíš konec porady, ale jasně slyšeli slova Jindřich Lavren a sebevražda… * Kancelář Lojzy Tamánka, kde skončil i Oliver Evans. „Tak, kolego, rovnou do vody. Bohužel jsem byl na lékařském zákroku a mám zakázáno zatím sedět. Musím vás požádat o zapsání výpovědi. Ale napřed můžete brnknout do Prahy a sehnat soudňaře, který bude chtít u nás na periferii udělat jednu pitvu,“ dal Lojza najevo skepsi. „Dobře, zavolám. Dluží mi službu, třeba to vyjde.“ Oliver vyndal mobil a vyhledal požadované jméno… Po druhém zazvonění se ozval zvučný hlas Ctirada Holana, šéfa prestižního oddělení pražské kriminálky. „Nazdar chlape, ty žiješ?“ Po dvou minutách hovoru padl příslib zapůjčení soudňaře. Lojza se s údivem díval na nového kolegu. On si tyká se Ctiradem Holanem? Hlava pražské mordparty a tykačka s jeho novým podřízeným? Co se tady děje? Oliver schoval telefon do náprsní kapsy. „Z Prahy nám pošlou
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515772
doktora Kabátku. Ubytování a strava je naše starost. Největší problém bude sehnat rybářský doprovod. Přijede na jih Čech pracovat a zároveň odpočívat,“ informoval poklidně a užíval si výrazu ve tváři překvapeného kolegy. „Tak z toho starej sedne na prdel,“ suše konstatoval Lojza. Dveře se prudce otevřely a dovnitř napochodoval kapitán Kajser. Červené barvy v obličeji se prozatím nezbavil. Zhurta spustil: „To je vaše práce, kapitáne, že?“ „Co má být moje práce?“ nechápal Lojza, opřený o okraj stolu. „Že po mně starej tak šlape! Zjistil jste, že jsem lepší, tak jste najel na křiváckou hru a poštval ho proti mně! Ale já vám garantuju, že pokud to místo po něm nedostanu já, tak vy tuplovaně ne! Jasný?“ dokřičel Kajser. Vůbec se nekontroloval, rukama živě gestikuloval. Ranní porada ho hodně zdrtila. Křik plně ovládl kancelář. „Ty seš pro mě takovej hemeroidek! Člověka trápí, ale pokud se nestane velkým hemeroidem, tak ho člověk nechává v prdeli a trpí! Čeká, až vyroste, aby ho mohl nechat vyříznout a jednou provždy se ho zbavit…! Ty ses, ty hňupe, popravil sám svou neschopností. K tomu jsem ti nemusel vůbec pomáhat! Starej udělal dobře, že tady zůstane ještě další půlrok! Mně to absolutně nevadí, já jsem za to dokonce rád!“ Při vyslovení slova hemeroidek se Oliver kousl do jazyka a otočil se ke skříni se šanony. Předstíral zájem o ně a překonával chuť k smíchu. „To vás bude mrzet, to vám garantuju!“ zahulákal zrzek. „Polib mně prdel! Kdo si myslíš, že seš? Bez strýčka náměstka bys nikdy šéfa skupiny na kriminálce nedělal!“ řval na oplátku Lojza. „To tě bude mrzet, ty hajzle! Zařídím ti urychlený vykopnutí od policie, tomu věř!“ „Já ti zařídím kriminál, protože nevěřím, že by Ferulka sám od sebe podváděl! Nepomůže ti ani protekce!“
100 Ukázka elektronické knihy