„Kterápak ty jsi?“ zeptala se stařenka. „Všimla jsem si, že někdo šel přes řeku k Pekkariovým? Co to bylo za lidi?“ Rebecka jí vysvětlila, co je to za lidi a co mají na ostrově za práci. „A to většinou každému tvrdím, že se tady ve vesnici nic neděje. Jsem Mervi Johanssonová. Takže Ragnhild je tady?“ „Jo, nejspíš tam chce poklidit a… jde o nějakého psa, co zmizel.“ „No jo, pes,“ přikývla Mervi Johanssonová. „Budu mít oči na stopkách. Henryho psi většinou chodí ke mně. Občas, když má to svoje období, je zapomene pustit dovnitř, i když je venku pětadvacet pod nulou. Taky jim zapomíná dát nažrat. Tak se naučí chodit sem. Ve vesnici už trvale bydlím jen já a Henry. A když se zas dokáže postavit na nohy, tak si psy přijde vyzvednout. Říkala jsem mu, že je nesmí uvazovat a musí je nechat pobíhat na volno. Co kdyby je nechal uvázané a pak na ně zapomněl? No jo, ale teď už jsem tu zůstala sama.“ Rebecku napadlo, že by se měla zeptat, jestli Henry Pekkari neznal tátu Börjeho Ströma, ale Mervi Johanssonová spustila dlouhý monolog o tom, kolik rodin tenkrát ve vesnici žilo, když sem počátkem padesátých let přišla jako mladá novomanželka, jména a střípky lidských osudů z ní pršely jako jarní deštíček. Nejspíš si myslela, že má Rebecka tušení, o kom mluví. Pak se ovšem zarazila. „Ale já tu vyprávím o starých časech a ty máš určitě na práci něco jiného.“ „Kdepak,“ ujistila ji Rebecka. „Nevíte, jestli Henry Pekkari neznal otce Börjeho Ströma? Jmenoval se Raimo Koskela.“ Stará paní se pátravě zadívala směrem k ostrovu. „Víš, když se Ragnhildina matka s otcem odstěhovali z vesnice do Kiruny, několik let jsem pro ně truchlila. Říkala jsi, že se jmenuješ Martinssonová? Odkudpak jsi?“ „Tátova rodina pochází z Kurravaary. Ale nevíte, jestli Henry neznal…?“ „Nejsi dcera Violy Martinssonové?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515767
„Ne, jsem vnučka Theresie Martinssonové. Viola byla tátova teta.“ Mervi Johanssonová se zvedla ze sáňkoběžek a popadla Re becku za paži, aby se ujistila, že je skutečná. „Tak to budeš Virpina dcera! Virpi přece žila tady u Pekkario vých. To snad víš, ne? Virpi a Ragnhild bývaly často u mě, když byly malé. Jednou v létě jsem měla jehňátko, co pilo z láhve, a tak ho k nám holky chodily krmit. Ragnhild sama veslovala, i když byla ještě malá holčička.“ Merviny světlé staré oči ulpěly na Rebecce. „Jsi mamince podobná,“ usoudila. „Že vypadá jako Virpi?“ Rebecka by ráda věděla, na koho se Mervi těmi posledními slovy obrací. Sama měla ve zvyku mluvit se Smrkáčem, jak dlouho potrvá, než bude mluvit s lidmi, co tam nejsou? A za jak dlouho bude mluvit s těmi, co už tu nejsou, v přítomnosti lidí, kteří jsou ještě naživu? Brzy budu taky taková, pomyslela si. Mervi na chvilku zmlkla. Pomalu uvolnila sevření kolem Rebecčiny paže. Možná si vzpomněla na to, jak Virpi zemřela. „Ne,“ odpověděla Mervi. „Nevím, jestli Henry Raima Koskelu znal. Henry se stýkal jenom s flákači. Omlouvám se, že to říkám na rovinu. A časem u něj návštěv ubývalo. Nakonec zůstal tam na ostrově sám. Všichni jeho staří kamarádi z mokré čtvrti jsou už dávno pod drnem. Ale vlastně asi před třemi týdny, v noci z pátku na sobotu, tam jel nějaký skútr. To bylo ještě tolik sněhu, že ho to udrželo. Od té doby tu máme tohle skoro tropické vedro. Ten skútr si to rachotil přímo za naší starou boudou, takže mě to vzbudilo. Říkala jsem si, no jo, tak se přece jen ještě s někým stýká.“ „Kdo to mohl být?“ zeptala se Rebecka. „Ráda bych si promluvila s Henryho kamarády. Musel se s Raimem nějak znát. A chtěla bych vědět jak.“ Mervi Johanssonová potřásla hlavou, jako by měla uvnitř puzzle a snažila se setřepat jednotlivé dílky na místo. Zpod čepice zvané huivin jí vykoukl růžový pramínek vlasů. Rebecka na 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515767
něj nevěřícně zírala. Růžové vlasy? Mervi Johanssonová si jejího pohledu všimla a zasmála se. „Minulý týden byla u mě na návštěvě pravnučka. Obarvila vlasy nejdřív sobě a pak mně. Štěstí že už člověk nechodí na modlitební shromáždění. Co by na to asi laestadiánští kazatelé řekli?“ „Marnotratnice jedna,“ pronesla Rebecka hlasem jako o posledním soudu. Mervi Johanssonová se zasmála a špitla: „Odpusť mi mé těžké hříchy.“ Ale pak zvážněla. „Ne, nevím, kdo tam tenkrát na tom skútru jel. S Henrym se už vůbec nestýkáme.“ A zase klesla na sáňkoběžky. Rebecka uvažovala, jestli se vejdou do auta. Musí ji hodit domů. Jinak by Mervi na té namá havé cestě zpátky vypustila duši. „Ale vzpomínám si na to léto, kdy Raimo Koskela zmizel,“ pokračovala Mervi Johanssonová. „Povídalo se, že nechal svého kluka samotného, odjel někam nasávat a už se nikdy nevrátil. Chudák kluk došel v noci pěšky sem do vesnice. Zaklepal u Po romaasových, co bydleli tamhle, kde začíná lesní cesta.“ Mervi Johanssonová ukázala směrem k cestě. Vesnice se vinula jako úzký pás podél řeky. „Měl tady Raimo Koskela příbuzné?“ vyptávala se Rebecka. „Ne, půjčoval si chatu od Olgy Paloové. No, vlastně ne tak docela. Byla tenkrát už vdova. A obracela každou korunu. Když jí August umřel, byla ta její lakota až chorobná. Takže si myslím, že tu chatu pronajímala. Patřil jí les, a tím pádem žádnou nouzí netrpěla. Ale měla hrůzu z chudoby. Páni, jak ta se vztekala, když sem do vesnice postavili silnici. To bylo v létě o rok dřív. My ostatní jsme byli štěstím bez sebe. Konečně jsme se stali součástí světa. Ale Olga dala přes lesní cestu závoru a zamkla ji. Aby lidi nechodili sbírat lesní plody na jejím pozemku. Byla to pořádná visukinttu. Mluvíš po našem?“ „Ne,“ odpověděla Rebecka a přitom si ťukala do telefonu. „Ale trochu rozumím, i když tomuhle zrovna…“ 100
Ukázka elektronické knihy