Že jiné štěstí nebylo.
9. Já nevidomý – protože vedle sebe nevidím tebe – Bříšky prstů vydobývám tvou přítomnost Z oceánů vzduchu, Z reliéfu na vlhké pláži, Z okvětních lístků svítání na krku, Z dechu zapamatovaného kůží, Ze sladké, teplé vůně pšenice, Ze slunečnic, které neviditelně žloutnou Jako počátek domu. Vždyť milovat znamená dotýkat se smyslem vzájemnosti.
10. (Výprava) Małgorzatě Po mizejících chodbách uvnitř noci Jsme uháněli na kolech Tak rychle jako po kluzkém svahu, Až se ruce spojovaly na kořenech hřívy světel. Ze stěn vzduchu klesal šelest trávy – Cizí řeč skrytých krav a koní, Stromy vycházely naproti, rovnaly se a zdravily. Nadechli jsme se. Nad přivřeným víčkem jezera Vracela se rozšířená panenka – měsíc, Před nímž dozrávala tvá osobnost Jako ovoce neznámé příchuti. Stalo se toho hodně, abych dokázal odhalit skutečnost, Která zasahuje a označuje – Naším rozhovorem šli ve svatozáři zlatého hodování Stařečci jako dvě lampy na noční cestě – A mohli jsme přemýšlet nad tím, jestli slepý Vede chromého, nebo chromý slepého. Uslyšel jsem: v domě tvé řeči Bydlí holčička, Která předčasně ztratila Jistotu, že není smrt. Na úbočí vět spočinuly ruce Naučené, že údělem člověka je blízkost Druhého člověka bez ohledu na denní dobu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515743
Naší řečí se neustále prodíralo svítání A odhalilo Tvou dlouhou jizvu, startovní čáru, Na níž místo útěchy Přistála křídla rtů.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515743
Paměť 1. Žiji v lemu nepojmenovaných dní. Vidím je krátce na druhé straně očí – tam postýlka pod knihovničkou hvězd pluje jako gondola za večera, to v ní spí syn vonící mlékem; tam vchází jas jako do zahrady, až se vytahuje běl záclon; tam hřmot budíku rozštěpuje mládí a sny, leží dvě neživé lodičky. Tady kolem zaprášená nepaměť. Měkký zrak uvízl Ve vyhořelých jámách, V nenarozeném bdění.
2. V hladkém jezeru se krajina zaokrouhluje a zdvojuje. Dvě nebe spojují své dlaně. Dřepím na břehu v mokré vůni snopů zčernalého rákosu, Vidím můru, nad kterou se skláním. Nehledí na mne, Ani na žádnou věc. „Z černé řeky pomíjení“, Která trhá a rozděluje. To je jenom noční můra, Kterou někdy někdo uvidí, Když odplyne – To nebude rozloučení.
3. To, co se mě dotýká prstem, bolestí, nepojmenováním, Je ze světla. Padá z nebe před oči A věnuje mi pozornost: lípa s listím jako unavené panenky, černý voříšek znehybněl před zmizením, zeď praskající zapomenutím – 100 Ukázka elektronické knihy