Později, když Evelyn vařila čaj, si William všiml, že tulipány leží ve dřezu. „Potřebují vodu, mami.“ „Tak se o ně postarej.“ Evelyn, pořád ještě rozrušená, trhla rameny. William vložil kytky do hrnku, ale musel je opřít o stě nu, aby ho nepřevážily. V mylné představě, že květiny byly trefa do černého, přinesl Howard stejný puget i o týden později. William se podíval na tátu, v očích nevyřčenou otázku, jestli by to Howardovi neměli vymluvit, ale táta zavrtěl hlavou a zašeptal: „Snaží se být milý.“ Když se tentokrát za Howardem a Robertem zavřely dveře, Evelyn začala ječet. „Tak Lavery, synové a vnuk!“ Hodila květiny do koše a ně kolik okvětních lístků se jako kapky krve sneslo k zemi. „Vždyť Howard ani nepatří do rodiny! Já jsem paní Laveryová…!“ Od mlčela se, neměla daleko k slzám. „A vůbec, proč mě nikdy ne vezmete s sebou?“ „Možná kdybys na Howarda nebyla tak vysazená,“ pronesl Williamův táta opatrně. „Zdá se mu, že ho nemáš ráda. Prostě se jenom snaží, a navíc se ti těmi našimi výlety snažíme dopřát trochu klidu a odpočinku.“ „Je to můj syn!“ štěkla Evelyn, jako by otce ani neslyšela. „Ne mám snad právo mluvit do toho, co bude v životě dělat?“ „Jistěže ano.“ Táta ji políbil do vlasů. „Jsi jeho matka a jsi skvělá.“ „Jedno je jisté — jestli bude William pokračovat v rodinné tradici, je konec. Stane se členem té vaší malé uzavřené skupin ky a já zůstanu jednou provždy vyděděncem!“ „Ale Evelyn,“ řekl táta a přitáhl ji k sobě, „lásky je přece pro všechny dost.“ „Vždyť já vím,“ pronesla Evelyn po chvíli a položila mu hlavu na rameno. Pak se vyvlékla z jeho objetí. „Budu se víc snažit, ale něco ti povím: jestli přede mnou Howard ještě jednou zamává
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515726
svazkem červených tulipánů, tak za sebe neručím. A za ty kyt ky už vůbec ne!“ Táta se rozesmál, a přestože William nechápal, co je na tom k smíchu, měl radost, že se všechno v dobré obrátilo. O několik týdnů později vyprávěl William tátovi o jedné uči telce, která ve třídě vynadala spolužákovi. Ten kluk nesouhlasně zamlaskal a vztekle poslal učitelku někam. A když se konečně směl vrátit do lavice, posadil se a po několika vteřinách zamlas kal znovu. „A co bylo pak?“ zeptal se táta s vykulenýma očima. „Vybuchla?“ William přikývl. „Jako červený hadr na býka,“ dodal táta. „Cože?“ „To znamená něco, co toho druhého zaručeně rozzuří. Po kud zamáváš býkovi před očima červeným hadrem, jistojistě se na tebe vrhne.“ William znovu přikývl. „Jako červené tulipány na mámu.“ Táta se rozesmál, ale pak se stalo něco úžasného: jako by se v nich něco zažehlo, oba se řehtali tak dlouho, až nemohli po padnout dech a rozbolelo je z toho břicho.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515726
20 Když nastane vlhký, šedivý prosinec a procházky do školy i z ní se odehrávají za tmy, William se cítí báječně. Díky navlékání suta ny, ladnému, těžkému hávu sahajícímu až ke kotníkům, se těší na každou ranní zkoušku, a ještě víc na večerní pobožnost. S Mar tinem po boku si celou cestu ze školy na kolej povídají, smějí se a zpívají si, krok za krokem ukrajují vzdálenost po štěrkovém chodníku a Williamovo srdce roste, aby se v něm našlo místo pro jeho nový domov. Učebny, prosté ubytování ani jídelna pro sycená různými pachy už mu nepřipadají cizí a nepřinášejí mu žádná nepříjemná překvapení, ale jedině v kapli se cítí skutečně uvolněný. Právě tady je často tak šťastný a naplněný radostí, že musí sevřít prsty na rukou i na nohou, jinak by se nahlas roze smál, začal výskat nebo vyskakovat do vzduchu. „Já vím, že je to jenom budova, ale prostě se tam cítím ně jak jinak,“ pokoušel se jednou vysvětlit Martinovi, jak to na něj působí. „Můj táta na zbožnost moc není, ale říká, že když si nás přijde poslechnout do kaple, připadá mu, jako by ho objal samotnej Bůh,“ odvětil Martin. „Něco takovýho máš na mysli?“ „Tak trochu, ale jako bych vnímal kapli jako takovou, ne Boha. Je mnohem větší a starší než my, a přesto nás vpustí dovnitř a ne chá nás účastnit se té obrovské partie, kterou hraje už několik staletí.“ Martin zakroutil hlavou a rozesmál se, ale stejně jako v jiných případech se William necítil špatně ohledně toho, co řekl, právě naopak.
102
Ukázka elektronické knihy