I. Historické souvislosti
na severním pobřeží a následujícího dne stanulo na břehu řeky Spey. Přechod přes řeku střežila dvoutisícová jakobitská divize, složená z jízdy, regimentů z Nížiny a zhruba poloviny francouzských jednotek. Mohli se pokusit Britům přechod řeky znepříjemnit, bylo jich sice mnohonásobně méně, měli však taktickou výhodu. Jakobité se však bez odporu stáhli do nejprve do Elginu a poté do Nairnu, který 14. dubna rovněž vyklidili. A tak 15. dubna rozbil Cumberland v den svých narozenin tábor u Nairnu, a protože si očividně nepřipouštěl jakékoliv ohrožení ze strany povstalců, poslal vojákům na večerní oslavu spoustu brandy. Základnou jakobitů zůstalo Inverness. Při zprávě o rychle postupujícím Cumberlandově vojsku opustil princ Karel a s ním i velitelé Murray, Sullivan a zbytek armády, čítající zhruba 5 400 mužů, Inverness. Karel měl naspěch, takže v Inverness nechal prakticky veškeré zásoby, v nadcházejících dnech doslova životně důležité. Zastavili se 8 km východně od města u Drummossie, kde princ za každou cenu hodlal svést s nepřítelem bitvu. Vyslyšel tak radu generála Sullivana, který trval na tom, že je třeba připravit se na boj a čelit nepříteli dokud to jde. Bylo totiž zapotřebí svést rozhodnou bitvu, která by ochránila a zabezpečila Inverness, strategický bod Highlands a poslední město ovládané jakobity, odkud bylo možné vojsko pravidelně zásobovat. S tím ale nesouhlasil generál Murray, nabádající prince, že nejvýhodnější by bylo se stáhnout na nepřístupnou Vysočinu, vést guerillovou válku a počkat na vhodnější podmínky pro bitvu. Takový plán ale Karel i Sullivan zavrhli a je namístě dát jim zapravdu. Boj, znělo rozhodnutí. Pro defenzivní akci nemělo jakobitské dělostřelectvo dostatečnou palebnou sílu ani početnou jízdu, která by
98
Zbraně z povstání roku 1745 jsou dodnes vystavené na Blair Castle
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515715
Stříbrem zdobené osobní zbraně (meč a štít targe) dostal princ Karel darem od vévody z Perthu. Po bitvě u Cullodenu se stal meč kořistí vévody z Cumberlandu, štít zachránil MacPherson z Cluny
proti postupujícím nepřátelským liniím, rozrušeným palbou, vyjela. Generál Murray preferoval obranu před útokem a rovněž doporučoval posunout se na vhodné místo blíže Nairnu a zde se na již vybraném místě opevnit. Karel se Sullivanem však byli opět za jedno. Chtěli bojovat, ne se pouze bránit. Faktem je, že žádná z variant nebyla úplně optimální, střet byl ale nevyhnutelný. Dva dny čekali jakobité na nepřítele na místě, které vybral generál Sullivan. Bylo jím Drummossie Muir, vřesoviště rozkládající se jižně od vsi Culloden. Hladoví, unavení a promrzlí, což byl stav zcela opačný, než v jakém se nacházeli muži vévody Cumberlanda, který s bitvou nespěchal. Karlovi vojáci přitom hladověli v osudové době celého tažení zcela zbytečně, pouze kvůli trestuhodné nedbalosti zásobovačů a mizerné komunikaci, neboť v Inverness „jsme shromáždili zásoby na deset dnů a upekli jsme horu chleba“. Po dvou dnech marného čekání a hladovění se generál Murray rozhodl převzít iniciativu a podobně jako u Prestonpansu překvapit Brity nenadálým nočním přepadem. Obě vojska dělilo zhruba 10 km vřesovišť a zalesněné krajiny. Vzdálenost nikoliv nepřekonatelná. Armáda se rozdělila do dvou proudů. První vedl generál Murray s cílem překvapit Brity z jihovýchodu, druhému veleli bratři Drummondové, lord John a James, vévoda z Perthu, k nimž se s podpůrnou divizí připojil i princ Karel. Ti měli na Brity zaútočit ze západu. Ve tmě, zalesněnou krajinou, velmi obtížným
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515715
I. Historické souvislosti
Bojiště u Cullodenu s vyznačenými pozicemi jakobitů (modré prapory) i vládního vojska (červené prapory)
terénem a navíc v dešti postupovali unavení jakobité jen velmi pomalu a kolona se roztahovala. Někteří se ztratili, jiní se vydali shánět jídlo, ale většina statečně pochodovala dál. Ve dvě hodiny v noci měl generál Murray před sebou ještě 6 km k britským pozicím, naděje však byla. Přesto až příliš opatrný Murray nařídil ukončit akci a vrátit se zpět ke Cullodenu. Zprávu o návratu poslal i druhému proudu, ale posel ho nedokázal po tmě najít, takže se voj prince Karla a bratrů Drummondových dostal na dosah Britům. Když zjistili, že se Murray vrací, otočili se taky. Bylo jich sice výrazně méně, pouhých dvanáct set, ale útok byl stále možný a mohl proběhnout dle plánu. Nečekaný vpád jakobitů do britského tábora by způsobil zmatek, značné ztráty a měl by nepochybně negativní dopad na morálku rudokabátníků. Bohužel generál Murray svým rozhodnutím zmařil poslední šanci na obrat nepříznivé situace. Nad ránem 16. dubna usínali zcela vyčerpaní jakobité v příkopech, zatímco vévoda Cumberland proti povstalcům spořádaně vytáhl. V 9 hodin ráno patrola hlásila, že Britové jsou pouhých 6 km od Culloden House, kde jakobité zřídili svůj tábor. V jakobitském táboře byla vyhlášena pohotovost, muži se shromažďovali do regimentů a chystali se k bitvě. Jak známo, postavení zaujali na rozlehlém podmáčeném vřesovišti Drummossie Muir, známém též jako Culloden Moor. Místo bitvy u Cullodenu bylo bezpochyby to nejhorší, jaké si mohli jakobité vybrat. Bylo ale také jediné možné, na výběr vhodnějšího už nebyl čas. Kolem poledne byla vojska vzájemně na dohled, vzdálená zhruba čtyři kilometry. S příchodem Cumberlandovy armády se strhl prudký liják ze severovýchodu. Déšť hnaný větrem padal jakobitům do tváře, máčel terén, a co bylo asi nejhorší, navlhčil střelný prach jakobitských děl, takže byla částečně vyřazena z boje. Jakobitské smůle neměl být konec. Před bitvou jakobitům chybělo šest horalských batalionů (Mackenzieové hraběte z Cromartie, MacGregorové, MacPhersonové, jeden z MacDonaldů a dva z Fraserů), které se zdržovaly buď na severu, kde se minulého dne střetly s nepřítelem u Littleferry nebo jihovýchodě od Inverness. Navíc měl princ Karel k dispozici nepočetnou jízdu a téměř žádné zálohy. Jakobité se zformovali do dvou linií, rozdělených dle regimentů, které převážně odpovídaly jednotlivým klanům. Náčelníci stáli v čele svých mužů, synové po boku otců, bratři po boku bratrů. V první linii stanuly nejsilnější regimenty – MacDonaldové, Cameronové, Stewartové, Athollská brigáda, MacDonellové, Fraserové a další méně početné klanové jednotky. Ve druhém sledu bychom nalezli irské a skotské oddíly z Francie a zbývající klanové regimenty. Jízda stála zcela vzadu. Celkem u Cullodenu po boku Bonnieho prince Charlieho stálo přibližně
100
Ukázka elektronické knihy