96
příběhy podobají, ten Eribonův je ale situovaný převážně do Francie sedmdesátých a osmdesátých let. Po smrti otce se vrací do rodného města Remeš na severovýchodě Francie a jako známý akademik, který se věnuje především dílu Michela Foucaulta a Pierra Bourdieuho, popisuje jako J. D. Vance svůj útěk před osudem vlastní sociální třídy. Také Eribon se narodil do chudé dělnické rodiny a jen shodou náhod se mu podařilo uniknout životu, který čekal skoro na všechny jeho příbuzné – životu s nedokončeným středoškolským vzděláním, ve fyzicky náročných a špatně placených zaměstnáních, případně závislosti na francouzském sociálním systému. Eribonův „návrat“ je především návratem ke kořenům. Na metaforické rovině se ovšem Eribon rovněž pokouší smířit s vlastní identitou a prostředím, z něhož vzešel. Eribonův příběh má totiž poměrně jasnou trajektorii. Rodiče rozpoznali jeho intelektuální nadání a rozhodli se, že ho budou podporovat. Měl být prvním členem rodiny, který úspěšně dokončí středoškolské vzdělání. Sám snil o tom, že se stane učitelem na gymnáziu. Jeho matka vstávala ve čtyři ráno, čekala ji osmihodinová směna v továrně, aby si Eribon mohl na gymnáziu v poklidu číst Montaigna a Balzaca. Přestože na něj byli matka i otec velmi přísní, vkládali do jeho vzdělání velké naděje a částečně se obětovali proto, aby nemusel žít stejný život jako oni. Smutným paradoxem celého procesu je ovšem to, že aby se Eribon mohl na společenském žebříčku skutečně posunout výše, musel se od světa svých rodičů a sourozenců odstřihnout. Aby si vytvořil vlastní identitu, musel odmítnout tu jejich. Mechanismus a princip je stejný jako u onoho „skoncování s Eddym B.“, které popisuje ve svém románu Eribonův student Édouard Louis. Eribon však toto skoncování v Návratu do Remeše (Retour à Reims) popisuje mnohem subtilněji jako postupný a dlouhodobý proces, který začíná už v rané pubertě. Neučinil žádné razantní rozhodnutí odloučit se od své rodiny a přestěhovat se do metropole Paříž. Přetrhával pouta s příbuznými a se svojí sociální třídou dlouhodobě a na mnoha frontách. Za jeden z prvních momentů této odluky Eribon v knize označuje chvíli, kdy s rodinou přestal chodit rybařit. Pro jeho blízké se jednalo o důležitý rodinný zvyk, jenže on rybaření považoval za hloupost a ztrátu času. Podobných, zdánlivě nicotných příkladů míjení 4 — Zpět do třídy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515711
se a neporozumění, které jsou ve skutečnosti projevem jeho aspirace na život v jiném sociálním prostředí, je v knize celá řada. Mezi ním a jeho nejbližší rodinou postupně vzniká zásadní napětí, které už nikdy nezmizí a časem se bude jen prohlubovat. Rodiče ho sice ve studiu stále podporují, ale zároveň jim svět literatury, vážné hudby, sociologie a filozofie vůbec nic neříká. Společně s ním sledujeme, jak se v něm postupně tvoří to, čemu bude později říkat třídní odcizení, což povede až k tomu, že s rodinou přestane jakkoliv komunikovat. Nejenže si společně už nemají co říct, což je důsledek vypravěčovy třídní metamorfózy, Eribon má též strach, aby si ho přátelé z řad pařížských intelektuálů nespojovali s relativně chudými a nevzdělanými příbuznými. V tomto ohledu je jeho kniha neskutečně silná. Vychází z rafinované sociologické analýzy, ale předmětem zůstává Eribonův vlastní život. Sociologické koncepty a teorie demonstruje přímo na svém životním příběhu. Když se autor po otcově smrti konečně odhodlá a navštíví svou matku v Remeši, společně si prohlížejí rodinné fotoalbum a on na jedné fotografii svého otce ani nepozná. Těžko asi použít lepší ilustraci zpřetrhaných rodinných pout. Tato drobná epizoda nám jako čtenářům přibližuje, jak problematický měl Eribon vztah s autoritářským otcem, který neustále útočil na jeho homosexualitu. Autor je ovšem v tomto momentě spíše otřesen, uvědomí si totiž, jak velkou část vlastní identity vymazal. Ve snaze odstřihnout se od svého původu a společenského prostředí byl tak důsledný, že dokázal ze své mysli odstranit i vzpomínku na to, jak jeho otec vypadal. Později v knize najdeme scénu, v níž se tentýž otec rozpláče štěstím, když vidí svého syna mluvit v televizní debatě. Nikdy v životě by nečekal, že to někdo z rodiny může dotáhnout takhle daleko a stát se součástí mediální a intelektuální francouzské elity. Návrat do Remeše je podivnými paradoxy a napětím prodchnutý. Jeho otec své vzdělání ukončil po základní škole. Eribon popisuje, jak přirozené a normální bylo pro lidi z jeho okolí ukončit ve čtrnácti letech celoživotní studium. Tato osobní pozorování vedou Eribona k sociologickému závěru, že za vyloučení chudších vrstev ze vzdělávacího procesu do velké míry můžou hodnoty tohoto prostředí samotného. Vzdělání je pro „buržousty“, „zženštilce“ a „teplouše“. Správný chlap maká rukama a stará se o rodinu od velmi nízkého věku. Je ovšem
97
4 — Zpět do třídy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515711
98
opravdu těžké v tomto případě najít hranici, kde začínají hodnoty samotného sociálního prostředí a kde ideologie, která lidi k těmto postojům přivádí. Často si představujeme ideologii jako nějaké příkazy shora, které jsou násilím vynucovány. Mechanismy jsou to ovšem mnohem sofistikovanější. Existují zkrátka třídní zájmy a hodnoty, jejichž vykonáváním se lidé hlásí ke svému společenskému prostředí. Děti úředníků, učitelů a vzdělanců nepovažují za nic divného číst moderní poezii, jsou k takovým zálibám nepřímo vedeny. Dítě z dělnického a chudinského prostředí, které sáhne po sofistikované knize, hodnoty svého prostředí už překračuje. Konečným výsledkem směšných rituálů jsou dospívající jedinci, již nepřekračují hranice svého prostředí, netouží po vyšším vzdělání a sofistikovanějších zálibách, a tím pádem jsou odsouzeni k předem připraveným životním rolím. Taky Eribon podle svých slov hodnoty svého prostředí podvědomě přijímal. Na základní a střední škole stál často na straně sígrů, bouřil se proti školským autoritám. Tím ale jen potvrzoval předsudky, které k žákům z nižších sociálních vrstev školní instituce měly. Z životní trajektorie, kterou mu narýsovala společnost, se mu ovšem podařilo vystoupit a v Návratu do Remeše popisuje jak. Velkou roli v tom samozřejmě sehrála jeho matka, která vzdělání považovala za vysokou hodnotu, a to hlavně kvůli tomu, že jí samotné bylo vzdělání násilně odepřeno, přestože po něm velmi toužila. Podobně důležitým motivem pro něj však byla i láska ke spolužákovi z vyšších sociálních vrstev. Zájem o kultivovaného chlapce ho přivedl k poslechu vážné hudby, k četbě moderní beletrie – tedy k zájmům, které nebyly pro jeho sociální prostředí vůbec typické. Zároveň byly tyto zájmy příznakem vyšších sociálních vrstev, jejichž znalost mu otevírala přístup do nových pater společnosti. A v neposlední řadě zde sehrála zajímavou roli gay komunita, ať už v Remeši, nebo později v Paříži. V gay komunitě se totiž podle Eribona klasické společenské a třídní rozdíly do velké míry stírají, její členové navazují různé neformální vztahy, které se mohou v dalším životě hodit. Dík kontaktům a přátelství z pařížské gay komunity tak mohl Eribon navázat spolupráci s významnými francouzskými deníky, což odstartovalo jeho publicistickou kariéru poté, co ztroskotala ta akademická. 4 — Zpět do třídy Ukázka elektronické knihy